Opět ze života - neměla bych s těmi dětmi tak blbnout. Potíž je v tom, že zejména batolata považují tety za zdroj nekonečné zábavy a ochotná teta se dá zlákat ke skopičinám, na které by se svými dětmi ani nepomyslela.
Po dni plném práce, dřiny hned bych lehla do peřiny však musím ještě vydržať nocí a tmou se vozem hnát pro muže musím do práce není to žádná legrace mám já to život těžký když domů nechce pěšky po šichtě bolí ho nožičky a také tělo celičký hned jak ho domů přivezu do pelechu si zalezu.
Připravíme si:
600g stehenních kuřecích řízků
2 cibule
kus slaniny
marinádu z oleje, soli a grilovacího koření
Kuřecí řízky nakrájíme na kousky a naložíme na několik hodiny do marinády. Nakrájíme slaninu a cibui na kousky, střídavě napichujeme na grilovací jehly cibuli, špek a kousek masa. Grilujeme venku na roštu, potíráme přitom zbylou marinádou.
V pátek jsem omluvila Lindu ze školy a jely jsme se podívat do Olomouce na jarní Floru. Parkoviště, na kterém obvykle stáváme, bylo plné do posledního místečka, tak jsem chvíli bloudila po přilehlých uličkách, až se mi podařilo zaparovat na příjemném místě ve stínu pod stromem. Do Smetanových sadů jsme vstoupily přes pokladnu č. 10 takřka bez fronty. A pak už jsme se jen tlačily davy lidí, koukaly a óchaly:
Málem bych se zapomněla pochlubit. Vpondělí konaly se přijímacízkoušky na třední školy a víceletá gymnázia. Dcerunka ovšem místo stresování při zkouškách seděla ve školní škamně jako každý jiný den neb díky skvělému prospěchu byla na gymnázium přijatá bez přijímaček. Tak mám teď doma slečnu gymnazistku.
Ani nevím, co mě vlastně vyhnalo v tuto nelidskou noční hodinu z postele. Snad to byly rozbolavěné dásně, snad skutečnost, že večer nikdo nevypnul kotel, tudíž mi bylo horko (kdo mě zná, ví, že ke spánku potřebuji teplotu jen lehce nad nulou, nad 18°C se budím celá zpocená a nemůžu spát, dokud důkladně nevyvětrám). Tak tady sedím, uklízím fotky v počítači, poslouchám staré hity a popíjím čajík.
O ninjovi a jeho nelehké cestě za zdokonalením svých bojových schopností toho už víme fůru, co ale mezitím dělal padouch? Padouch se vydává po ninjových stopách - a to v proklatě rychém autě. Pokračování příště
Protože většina členů mé rodiny drží bezlepkovou dietu a protože sortiment bezlepkového pečiva je v téhle zemi prachbídný, ceny vysoké a moje děcka věčně hladová, peču si veškeré pečivo sama.
Po včerejším dni je mi nějak líno a dnešek nebude o nic lepší, pustnoucí zahrada volá po mé starostlivé péči, trávník přerůstá a venku jak naschvál lije jak z konve, s Lindou se utrhla houpačka....tak aspoň malý pohled k mým sousedům:
Šťastný byl tento dnešní den ztracený fén byl nalezen velice jsem se podivila když jsem ho v koši objevila v prádle, co nebylo vyžehlené ležel si celkem spokojeně mým vlasům nastal zlatý čas vyfoukanou mám hlavu zas jsem ráda, že jsem našla fén už můžu mezi lidi ven.
Tohle video zcela uchvátilo veškeré malé děti, které se u nás čas od času vyskytují. Prostě posadíte batole k youtubu a v klidu si pijete kafíčko. Jen je zapotřebí pustit video minimálně desetkrát.
To je snad zlý sen ztratil se mi fén kdo jen se s ním fénoval že ho řádně neschoval co jsem se ho nahledala celý dům prošacovala ten fén stále není nikde k nalezení mé nebohé vlasy mají teď zlé časy začínají maličko připomínat roštíčko ježí se, vlní a kroutí a to mě tůze rmoutí začínám z toho být na palici nemůžu vyjít na ulici vždyť každý, kdo mě vidí strachy se rychle klidí.
Když je v hlavě tupo a prázdno po předešlém večeru stráveném s manželem na návštěvě kamaráda, je lépe vyjádřit se stripem. Tedy jen krátce podám obrázkovou informaci o kypícím nočním životě na okolních střechách:
A následuje minireportáž ze včerejší odpolední návštěvy dvou malých holčiček. Jak já byla ráda, že přišly kamarádky v Aniččiném věku....
Spadlo mi smetí do oka jsem z toho celá divoká měla jsem venku trávu síci teď tady slzím nad klávesnicí to mám z toho, že dnešní den slunce mě zlákalo k práci ven. Na zahradě jsem pracovala přerostlý břečťan ostříhala smetí se z něho prášilo do očička mě trefilo a nedalo se vymnout ven tak skončil zahradnický den.
Sluníčko mile svítilo prádlo se venku sušilo večer však, znavená celá prádlo jsem sundat zapomněla ráno mě vzbudily kapky deště pršelo, prší doteď ještě zmokly mi ručníky, zmokly mi cíchy takto já doplácím na své hříchy do hlavy se teď buším když prádlo doma suším.
Škoda o tom slov, stripem to vyjádřím líp. Tedy dvěma stripy, na jeden se mi to opět nevešlo.Faktem ovšem zůstává, že klučisko leží doma na gauči, bere léky a vypadá lehce nemocně.
Už dříve jsem se zmínila, že v naší ulici panují dobré sousedské vztahy. Takže když mi soused Pepa včera ráno volal, že mu běhá po zahrádce slepice a potřeboval by, abych ji odchytila a vrátila přes plot zpět majiteli, brala jsem to jako sousedskou povinnost.
Slunečné počasí přineslo mi dobrou náladu. Následkem toho jsem se probrala ze své jarní lenivky a pomocí pár kafí o velikosti menších kýblů jsem plynule přešla do stavu hyperaktivity.
Díl, ve kterém se takřka nic neděje. Ale musím trochu napínat, kdyby byly všechny části akční a k popukání, čtenáři by se zbytečně rozmazlili. Kam odchází Ninja? Pokračování příště
Malý mrňous musí zvládnout ledaco. Třeba perfektní orientaci v mapě, jak je vidět u Ohněty. Pokud se pachole dostane do džungle či jiných nehostinných částí světa, hodí se lov hadů.
Prohrabovala jsem se ve složkách v počítači, přesunovala, uklízela, mazala a narazila jsem náhodu na pár zajímavých fotek dcerunky. Dají se považovat za fotodokumentaci o vzniku puberťáka.
Ráno kos píská vesele, s úsvitem tahá mě z postele záhonek voní kyprou hlínou už nevydržím pod peřinou protáhnu svoje ztuhlé tělo hrneček kávy by to chtělo začíná další jarní den vyprané prádlo věším ven.
Zase se opičím po ostatních, tentokrát jsem se vrhla na vyznačování mojí cesty do práce. Protože to mám docela blízko, musela jsem použít větší rozlišení, jinak by vůbec nebylo zřejmé, kudy vlastně jdu.
Další uhoněný den je za mnou. Ráno jsem navštívila finanční úřad, zajela si do nemocnice na další protialergickou vakcínu, navštívila babičku s dědou, nakoupila v marketu horu jídla, uvařila chutný zdravý oběd. Když jsem byla v nejlepším vaření, spustil se liják. Bylo mi jasné, že v tomto počasí dcerunka nemůže jít sama ze školy, neb by se přeměnila v malého hastrmánka i požádala jsem muže, by pro ni zajel. Kladla jsem mu na srdce, aby nečekal v autě, ale aby došel pro dítko až do šatny. s vědomím, že jsem pro blaho a zdraví dítěte učinila vše, věnovala jsem se dále přípravě jídla, když tu...zvonek. Malá zmoklá osoba krčila se za vraty, z aktovky jen teklo. Manžel s autem nikde. Překvapeně jsem se jí tázala, proč šla ze školy pěšky, když pro ní jel tatínek autem. Že prý ho neviděla. Křížovým výslechem vytáhla jsem z ní, že ze školy nešla obvyklou cestou přes sídliště, ale oklikou kolem marketu. Oklikou šla proto, že jí spolužačka řekla, že na sídlišti chodí zlá paní, co krade malé holky. Tak šla raději jinudy. Jak logické. O chvíli později se přihnal manžel s autem. Jasně jsem slyšela žuchnutí toho kamene, co mu spadl ze srdce, když jsem mu hlásila, že holčička je už dávno doma. Nechápal. Vždyť přece čekal, vyhlížel....Malou postavičku s velkou aktovkou pochodující přes přechod směrem k marketu ale přehlédl.
Posun času mě letos dostal víc než jiné roky. Vlastně je to snad poprvé, co mě dostal. Nikdy dříve mi tohle šoupání hodinama moc nevadilo, přispat si na podzim je příjemné a na jaře mě stejně budí raní světlo a kosí křik pronikající do pokoje. Letos mi ta hodinka ale chybí. Chybí mi ten luxus pomalého raního vstávání, těch pár minut před probuzením dětí, které trávím u počítače. Hodinka, během které chládne v kuchyni horký čaj na přijatelnou teplotu, během které si stihnu vypít první kafe, pustit první pračku, v klidu se rozkoukat, protáhnout se a psychicky se připravit na peklo, které začíná zazvoněním budíku u holek. Peklo popisovat nebudu, každá matka vypravující ráno mláďata do školských zařízení ho dobře zná. Na jeho konci bývá rozlité kakao, hromada vytaženého oblečení před skříní, rozkopané boty v předsíni a zapomenutá svačina (v horším případě brýle či slabikář). Hodina klidu je nenávratně pryč. Nezbývá, než se zazvoněním budíku vyskočit z postele a bez kofeinové podpory začít komandovat děti a popohánět je k vyšší rychlosti, neb ony jsou změnou času ještě zmatenější než já a nejraději by ještě spaly. Když konečně odcházejí do školy, mám pocit vyhrané bitvy, šťastně jim mávám z okna a jdu si konečně uvařit to kafe. Pohled na starší sourozence, kterak mezi sebou vlečou mrně pletoucí ještě v rozespalosti nožičkama je dojemný, ale první vyučovací hodinu ve škole bych nechtěla zažít a hluboce lituju paní učitelku, neb hodina s čtyřiadvaceti pospávajícími prvňáčky musí být o nervy.