Na sobotu jsem byla s přáteli domluvená, že si zajedeme na výlet na Slovensko.

Nastal první den kurzu. Ráno jsem políbila nejmladší dítko na čelo (starší se štítivě odvraceli), nachystala svačiny a pití (jen sobě a Aničce, teenageři si chystají jídlo sami, to dá rozum) a šla na vlak.

 K narozeninám si Anička přála koloběžku. Přála si jí odjakživa, či přesně od doby, kdy se na její malé červené dětské koloběžce projeli starší sourozenci a rozbili ji. Od té doby uběhlo čtyři či pět let a Anička po koloběžce stále toužila. Letos nastal čas to přání splnit.

 V úterý jsem jela podepsat dohodu o rekvalifikaci.

Holky, jdem slavit!

V sobotu ráno leží venku dobrých deset centimetrů nového sněhu a mrzne.

Krátký článek o tom, jak jsem neběhala.

 Ve středu ráno jsem se též vzbudila o půl sedmé, načisto unavená a rozhodnutá udělat si lenošící den. Hlavně žádný běh nebo jiný příliš rychlý pohyb!

 Ptala jsem se své malé rybičky, jaký jí mám upéct dort k narozeninám, a ona že kyselý.

 V úterý ráno jsem se probudila vyspinkaná do růžova. Bylo půl sedmé, za okny bílý den.

 Jeden by myslel, že chlapi, když jedou v autě, budou se bavit o fotbale, o autech nebo o něčem podobném.