Ve středu ráno jsem se též vzbudila o půl sedmé, načisto unavená a rozhodnutá udělat si lenošící den. Hlavně žádný běh nebo jiný příliš rychlý pohyb!
Ve čtvrtek ráno, ještě za tmy, slyšela jsem, jak se muž chystá do práce. Opravdu jsem chtěla vstát a jít si zaběhat. Otevřela jsem okno, vystrčila nos, venku mrzlo. Pak jsem si vzpomněla, že večer se mi vlastně běželo líp. Venku nebyla taková kosa a také se mi nezavíraly oči. Stočila jsem se do klubíčka, přikrývku přitáhla k bradě a usnula. Odpoledne jsem se vypravila na návštěvu ke kamarádce. Měla jsem skvělou náladu a asi to na mě bylo znát na první pohled. Dva cigáni pod mostem popíjeli víno z krabice, jak mě viděli, hned mi nabízeli. Byli milí. S díky jsem odmítla a šla dál. Klučina se zmrzačenou nohou se na mě snažil vyžebrat dvacku na telefon. Hm, kdyby rovnou řekl, že chce na krabicáka, možná bych mu ji dala. Že lhal, nedostal nic. Došla jsem ke kamarádce a podívala se do zrcadla, jestli nemám něco s ksichtem, že si se mnou na ulici každý hned vykládá. Když jsem se vracela domů, byla už tma. Jasně že poběžím. Rozběhla jsem se....ou. To nepůjde. Vypila jsem moc čaje. Domů jsem kráčela velice svižnou chůzí. A to se počítá.