Jak jsem začala běhat

 Jeden by myslel, že chlapi, když jedou v autě, budou se bavit o fotbale, o autech nebo o něčem podobném. Ne tak moji dva kamarádi. Nejprve probrali výhody myček nádobí, potom (nevím jak) přešli na téma saunování a od sauny bylo už blízko k bazénu. Navzájem si sdělovali, jak je skvělé jít si v šest ráno zaplavat, jak ta studená voda v bazénu člověka krásně probere a celý den je potom plný energie a svěží.....a také ranní běh jednoho úžasně nakopne, krev v těle se rozproudí, ospalost a únava je ta tam! Uch, oni si opravdu zajdou po ránu zaplavat či zaběhat? Krčila jsem se na zadním sedadle, styděla se a mlčela. Oba pánové jsou značně již prošedivělí pětačtyřicátníci s mírným bříškem a přestože vím, že jsou oba ve formě, tímhle mě překvapili.
Dnes ráno jsem se vzbudila před pátou, to se mi občas stává. Vstala jsem, ještě v pyžamu zadělala na těsto, ušoulala deset housek, šoupla je vykynout do vlahé trouby a uvelebila se v křesle. Vzpomněla jsem si na ty dva.  Copak oni asi dělají? Spí ještě nebo mají běžecký záchvat? Hm, taky bych to někdy mohla zkusit. Vlastně zrovna teď mám hodinku čas, než vykynou ty housky. Venku ale beztak bude zima. Opatrně jsem otevřela okno. Místo mrazivého závanu ucítila jsem docela teplý a příjemně vlhký předjarní vzdoušek. To by šlo. Ale co si mám vzít na sebe? Nevlastním slušivé tepláčky s třemi pruhy, ba nutno přiznat, že tepláky v mém prádelníku prožily se mnou již mnoho zim a jsou v zadní části mile ošoupané, jak se hnízdím na židli u počítače. Nakonec jsem se nasoukala do jedněch černých, většinou v nich spím, když jsem někde pryč na noc. Pravda, jsou trochu těsnější, než by měly být, v černočerné tmě venku se to jistě ztratí. Ještě pohodlné domácí tričko, mikinu jsem také našla a navrch tenkou červenou bundičku, co nosím do lesa, aby mě z vrtulníku dobře viděli, až se ztratím. Stříknu si sprej proti dušnosti, polknu prášek proti alergiím a můžu běžet. Tichounce jsem se vyplížila z domu. Rozhlédla jsem se - nikde nikdo. Svižným tempem jsem se rozběhla po ulici. Na rohu jsem zpomalila, trochu se vydýchla, pár kroků udělala pěšky a hurá dál. Na druhém rohu jsem potkala cyklistu spěchajícího do práce. Znovu jsem popošla kousek pěšky a zase se rozběhla. na třetím rohu jsem už byla zahřátá. Minula jsem pár chodců. Poslední roh. Trochu funím, Ventolin ale udržuje moje plíce průchozí. V nose cítím mokro, zapomněla jsem si vzít kapesník. Při nádechu nudle popojede nahoru, při výdechu dolů, ještě kousek a upadne mi kapička. Poslední roh. Proběhne kolem mě obrovský pes. Páneček se loudá opodál. Dobíhám k domu. Soused (ten hodný) zrovna odjíždí do práce. "Ty běháš?" diví se. "Dnes jsem začala!" chlubím se hrdě. Chvíli plkáme o ničem. Doma tiše odemykám dveře a po tmě se plížím do kuchyně. Nic netušící dětičky ještě spí. Kouknu na hodiny - lidi, já byla venku celých 9 minut! Analyzuji své pocity. Ne, necítím se svěže. Ani nakopnutě. Ani plná energie. Cítím, že potřebuji hodně velký hrnek silné kávy. Jestli se zítra vzbudím časně, zkusím to znova. Dávám tomuhle experimentu týden.