V pátek večer jsem šla cvičit a Anička se mnou.
Po včerejší návštěvě okresní pobočky Úřadu práce je mi až blujno.
Ty pohlednice, co vídám na stánku, vypadají posledních třicet let pořád stejně. Jsou nudné.
Nejkrásnější kočičí chvilkou je samozřejmě kojení. Micka už na nás neprská, když se jí při tom pokoušíme vyfotit, zvedne hlavu, zapózuje, blik a je fotka do rodinného alba.
Před pár dny dostalo jedno kotě nějakou infekci do oka.
Micka dnes vyvádí s koťaty strašné věci
Vlastně bych teď měla zadělávat na chleba, ale nechce se mi. Nechce se mi vůbec nic, ostatně jako vždycky.
Ano, právě dnes to bylo.
Kdo měl ruce, nohy, běžel k řece a natáčel. Na Youtubu jsem našla třeba tohle:
Ráno jsem zajela k řece zkontrolovat, jak voda opadává.
Všude hasiči, policisté, sirény houkají.
Speciálně jen a jen pro ni. Jedno roztomilé černé kotě, co si na začátku prázdnin udělá výlet do Čech. Fíha, teď mi to dochází, my budeme mít rodinu až v Čechách!
Jsem miminko, ale už mám drápy!
Rostou jako z vody.
"Jéé, ten notebook má aj infraport."
Šmoulové povyrostli a nejspíš se skřížili s elfy či s kým, bo najednou měří tři metry a mají špičatá ouška a navíc mají svoji vlastní planetu.
Pár roztomilých fotek naší prvorodičky.
mlsně se olizuju
půjdu dovnitř
a sbaštím něco dobrého
Zavřela jsem nebohou Micku v kuchyni a s foťákem šplhala vzhůru na hůru překontrolovat miminka.
Na prvého máje jsme si vyjeli na výlet na hrad Sovinec. Letáky vylepené všude po kraji slibovaly bohatý program s šermíři a podobnými zjevy, večer oheň a pálení čarodějnic.
Tož jako vždycky. Nejdřív nalákali děcka na jakési hry, potom zchystali vatru a že upálit. Unikla jsem taktak, jen pár začaděných fotek mi zbylo.
Dnes ráno přišla Micka k oknu a vypadala pohuble.
Synek moudře hleděl na kamarádčin starý notebook, prozkoumával nejskrytější tajemství jeho letitých vnitřností (radši volím tento neodborný opis, bo netuším, jak se ty součástky správně jmenují).
To jsem tak potkala na ulici kamarádku, kterou jsem neviděla aspoň dva roky.