Noc kostelů

 V pátek večer jsem šla cvičit a Anička se mnou. Ne že by cvičila. Zlobila. Lítala po tělocvičně jak torpédo, lezla po laně, loudila, abych jí připravila tyč na šplh. Prý je ve třídě jediná, kdo po tyči vyšplhá až nahoru. Přestávám se divit, že pančelka moc nedůvěřuje Aniččinu částečnému osvobození od tělocviku, které jí kvůli astmatu vystavila dětská lékařka. Doufala jsem, že se dítko ulítá a zklidní. Ještě při přesunu z tělocvičny do kostela jsem doufala (Cože? Hospodyňka v kostele? A dobrovolně? Čtěte dál!). Doufala jsem marně. Slečna vyskočila z auta dřív, než jsem pořádně zaparkovala a začala pobíhat po náměstí. Že nebude v kostele tiše sedět a poslouchat, bylo jisté. V kostele jsme si několikrát přesedly, aby Anče dobře viděla. Při třetím přesedávání jsme si všimly, že je tu i náš dědeček. Anče zajásala, beztak proto, že našla další oběť svých neplech. Vychytrale si sedla doprostřed mezi dědu a mě, aby mohla zlobit na obě strany, to se jí povedlo. Nakonec ji musela úplně cizí paní sedící před námi napomenout, aby byla tiše. Vzápětí začala zlobit holčička té paní. Zbaběle jsem opustila dědečka s neuklidnitelnou zlobilkou a šla fotit a natáčet ten zážitek - koncert  velkého orchestru místní zušky na Noci kostelů. Mé mateřské srdénko dmulo se pýchou, protože tam, mezi vší tou šikovnou mládeží seděla naše Liána a přepilně na housličky hudla. Tož aspoň malou ukázku sem dám, ač video z foťáku za moc nestojí (milý Ježíšku, až mi budeš ježit ten nový sporák, můžeš k němu přibalit i videokameru):