Hablina | milý deníčku.

Seděla jsem jednou uprostřed noci v obýváku, sama, potmě, celý dům už tvrdě spal. I mě už zmáhala únava.

Teplé sluneční paprsky vytáhly synka ven od počítače.

Tento týden měla moje kamarádka svátek a já narozeniny.

V noci nám nějaký šmejd (napadá mě samozřejmě spousta příhodnějších, leč nepublikovatelných výrazů) rozbil zrcátko na autě.
Ne omylem, nebyla to nehoda, prostě do něho kopl nohou. Na dveřích zůstal špinavý otisk boty a zrcátko na kusy. Také ukradl

Bolí mě zub.

Doma je nezvyklý klid a ticho. Nikde ani jedno dítě.

Inu jako každé pondělí.

Už dříve jsem se zmínila, že v naší ulici panují dobré sousedské vztahy. Takže když mi soused Pepa včera ráno volal, že mu běhá po zahrádce slepice a potřeboval by, abych ji odchytila a vrátila přes plot zpět majiteli, brala jsem to jako sousedskou povinnost.

Něco na mě padlo. Buď jarní únava, nebo záchvat lenosti.

Zase se opičím po ostatních, tentokrát jsem se vrhla na vyznačování mojí cesty do práce. Protože to mám docela blízko, musela jsem použít větší rozlišení, jinak by vůbec nebylo zřejmé, kudy vlastně jdu.

Posun času mě letos dostal víc než jiné roky. Vlastně je to snad poprvé, co mě dostal. Nikdy dříve mi tohle šoupání hodinama moc nevadilo, přispat si na podzim je příjemné a na jaře mě stejně budí raní světlo a kosí křik pronikající do pokoje. Letos mi ta hodinka ale chybí. Chybí mi ten luxus pomalého raního vstávání, těch pár minut před probuzením dětí, které trávím u počítače. Hodinka, během které chládne v kuchyni horký čaj na přijatelnou teplotu, během které si stihnu vypít první kafe, pustit první pračku, v klidu se rozkoukat, protáhnout se a psychicky se připravit na peklo, které začíná zazvoněním budíku u holek. Peklo popisovat nebudu, každá matka vypravující ráno mláďata do školských zařízení ho dobře zná. Na jeho konci bývá rozlité kakao, hromada vytaženého oblečení před skříní, rozkopané boty v předsíni a zapomenutá svačina (v horším případě brýle či slabikář). Hodina klidu je nenávratně pryč. Nezbývá, než se zazvoněním budíku vyskočit z postele a bez kofeinové podpory začít komandovat děti a popohánět je k vyšší rychlosti, neb ony jsou změnou času ještě zmatenější než já a nejraději by ještě spaly. Když konečně odcházejí do školy, mám pocit vyhrané bitvy, šťastně jim mávám z okna a jdu si konečně uvařit to kafe. Pohled na starší sourozence, kterak mezi sebou vlečou mrně pletoucí ještě v rozespalosti nožičkama je dojemný, ale první vyučovací hodinu ve škole bych nechtěla zažít a hluboce lituju paní učitelku, neb hodina s čtyřiadvaceti pospávajícími prvňáčky musí být o nervy.