Holčičí logika a mužská nepozornost
Další uhoněný den je za mnou. Ráno jsem navštívila finanční úřad, zajela si do nemocnice na další protialergickou vakcínu, navštívila babičku s dědou, nakoupila v marketu horu jídla, uvařila chutný zdravý oběd. Když jsem byla v nejlepším vaření, spustil se liják. Bylo mi jasné, že v tomto počasí dcerunka nemůže jít sama ze školy, neb by se přeměnila v malého hastrmánka i požádala jsem muže, by pro ni zajel. Kladla jsem mu na srdce, aby nečekal v autě, ale aby došel pro dítko až do šatny. s vědomím, že jsem pro blaho a zdraví dítěte učinila vše, věnovala jsem se dále přípravě jídla, když tu...zvonek. Malá zmoklá osoba krčila se za vraty, z aktovky jen teklo. Manžel s autem nikde. Překvapeně jsem se jí tázala, proč šla ze školy pěšky, když pro ní jel tatínek autem. Že prý ho neviděla. Křížovým výslechem vytáhla jsem z ní, že ze školy nešla obvyklou cestou přes sídliště, ale oklikou kolem marketu. Oklikou šla proto, že jí spolužačka řekla, že na sídlišti chodí zlá paní, co krade malé holky. Tak šla raději jinudy. Jak logické. O chvíli později se přihnal manžel s autem. Jasně jsem slyšela žuchnutí toho kamene, co mu spadl ze srdce, když jsem mu hlásila, že holčička je už dávno doma. Nechápal. Vždyť přece čekal, vyhlížel....Malou postavičku s velkou aktovkou pochodující přes přechod směrem k marketu ale přehlédl.
Ta hodina mi chybí
Posun času mě letos dostal víc než jiné roky. Vlastně je to snad poprvé, co mě dostal. Nikdy dříve mi tohle šoupání hodinama moc nevadilo, přispat si na podzim je příjemné a na jaře mě stejně budí raní světlo a kosí křik pronikající do pokoje. Letos mi ta hodinka ale chybí. Chybí mi ten luxus pomalého raního vstávání, těch pár minut před probuzením dětí, které trávím u počítače. Hodinka, během které chládne v kuchyni horký čaj na přijatelnou teplotu, během které si stihnu vypít první kafe, pustit první pračku, v klidu se rozkoukat, protáhnout se a psychicky se připravit na peklo, které začíná zazvoněním budíku u holek. Peklo popisovat nebudu, každá matka vypravující ráno mláďata do školských zařízení ho dobře zná. Na jeho konci bývá rozlité kakao, hromada vytaženého oblečení před skříní, rozkopané boty v předsíni a zapomenutá svačina (v horším případě brýle či slabikář). Hodina klidu je nenávratně pryč. Nezbývá, než se zazvoněním budíku vyskočit z postele a bez kofeinové podpory začít komandovat děti a popohánět je k vyšší rychlosti, neb ony jsou změnou času ještě zmatenější než já a nejraději by ještě spaly. Když konečně odcházejí do školy, mám pocit vyhrané bitvy, šťastně jim mávám z okna a jdu si konečně uvařit to kafe. Pohled na starší sourozence, kterak mezi sebou vlečou mrně pletoucí ještě v rozespalosti nožičkama je dojemný, ale první vyučovací hodinu ve škole bych nechtěla zažít a hluboce lituju paní učitelku, neb hodina s čtyřiadvaceti pospávajícími prvňáčky musí být o nervy.