Hablina | Přídavek a konec

 Stručně jen dorazím zpravodajství o nápravě mých bolavých zad.
Po šesti kolech rehabilitačních procedur pozvala si mě primářka na kontrolu. Zase jsem se musela předklánět a zaklánět, potom si mě posadila na židli, zakroutila mi krkem a vlastně celou páteří, což způsobilo velice příjemné prokřupání všech obratlů. Následovala kontrola na lehátku, při které neustále bědovala, jak mám ukrutně tuhá záda. Nepochopila jsem, jak můžu mít tuhá záda, když dám v předklonu ruce na zem a zakláním se jako habešská tanečnice. Několikrát se ujišťovala, že jsem opravdu po masáži a že mě sestřička záda uvolňovala. Mám prý je tuhá dole, uprostřed i nahoře. Nahoře nejvíc. Bude nutno ještě pár rehabilitací přidat. V duchu jsem zavyla. Rehabilitace mi kradly tři dopoledne týdně a ta časová ztráta způsobovala katastrofu v mém zaběhnutém denním režimu - zejména obědy pro dětičky to odnášely. Primářka ale trvala na svém, jen elektriku mi vyměnila za ultrazvuk. A tak jsem se rehabilitovala dál. A dál. A dál...Rozhňoucaná záda mě přestala budit v noci, zato se začala ozývat ve dne. Nejvíce když sedím - však ona mi jedna sestřička říkala, že sezení škodí bederní páteři nejvíc. Tuhle jsem jela s mužem do Olomouce a další den jsem málem nevstala z postele - při jízdě v autě trpím jak pes. Jen to mě uklidňuje, že účinky rehabilitace se projeví až za čtyři týdny - a potom (jak doufám) budu mít záda zdravá a nebolavá.