Podruhé a dál

 Na druhou návštěvu rehabilitačního oddělení jsem se vůbec netěšila. Odevzdaně jsem sebou plácla na lehátko - tentokrát jsem byla v místnosti sama - a čekala, až mi sestra plácne na záda parafínový zábal. Psychicky jsem se připravila na rozbolavění mých beder - a ono se nekonalo. Jen příjemné teploučko po celých zádech, až jsem začala blahem usínat. Zazvonil budík. Cože, už? To už bylo patnáct minut? Já chci ještě! Sestřička se ale nenechala ukecat a tak jsem šla na elektriku. Tam mě uložili na jiné lehátko než minule a obsluhovala mě sestřička, která nejevila žádné sklony k sadismu a do zad mi pustila přesně tolik proudu, kolik jsem si řekla. Zády mi probíhalo příjemné brnění, tisíc malinkých mravenečků mi běhalo v zádech uzdravovalo je. Masáž u třetí sestřičky pak byla třešinkou na dortu dopolední rehabilitační pohody a od toho dne to tak už bylo pořád. Každé pondělí, středu a pátek po dobu dvou týdnů. Ó jak já se měla! Pravda, druhý den po rehabilitaci jsem se budila celá ztuhlá, ale přes den mi bylo fajn, v noci jsem se nebudila bolestí a nemusela jsem polykat prášky. Lebedila jsem si až do dne, kdy jsem šla na kontrolu - a to přímo k primářce oddělení.