Hablina | milý deníčku.

 Tma, hluboká noc.

 To zas Sargo cosi vymyslela, takový jakýsi kosmetický řetězák. Já se tady skoro tři roky snažím přesvědčit čtenáře, že ráno vyskočím z postele, vyběhnu na zahradu, dám si pár shybů, dvacítku kliků, opláchnu si ksichtík ranní rosou, cestou zpátky proběhnu klečí, abych byla cítit lesem a jehličím...a teď tohle.

 Navíc bez diet a bez dřiny. Stačila k tomu maličkost - revmatolog mi napsal jiné léky na bolavá kolena. A začaly se dít věci. Léky způsobují mírný průjem. Díky průjmu jsem odvodněná, tak víc piju. Jak víc piju, mám žaludek věčně plný vody a nemám chuť na jídlo. A když nejím, hubnu. Břušek mám jak lavórek, žaludek na vodě a třikrát za noc chodím čůrat. Ale co bych neudělala pro svou artritidu! Teď mě omluvte, napsala bych to delší, ale spěchám na záchod...

 V sobotu dopoledne mě sluníčko vyhnalo od plotny. Vyjela jsem si s dětmi do lesa, abychom si užili poslední teplé podzimní dny.Bylo tam krásně. Teplé sluneční paprsky prozářily zlaté listí na stromech, Kato s Aničkou lezli po stromech, házeli kameny do vody a vůbec se věnovali radostnému pobíhání po lese. Pořídila jsem z toho všeho bohatou fotodokumentaci a jednou se synkovi podařilo vyfotit i mě. Ano, i já si užívala zdravého pohybu na čerstvém povětří.

 Následující fotky zcela postrádají uměleckou hodnotu (vlastně jakoukoliv hodnotu) - jen jsem se chtěla pochlubit, jak se dětičky skvěle baví, když je venčím.

 Věnováno mému tatínkovi 

 Zlaté listí jsem fotila o podzimních prázdninách.  Na víkend jsem odjela pryč a když jsem se vrátila, bylo po parádě. Ani ta mrtvola už ve splávku neleží 

 Ta je ještě z minulého roku. Ale už mám nachystané nové fotky, samý anděl a hrobeček.