Předevčírem mi přišlo předvolání na Úřad práce - prý skupinový pohovor. Převrátila jsem oči v sloup a pomyslela si cosi škaredého. Když jsem byla na skupinovém pohovoru minule, dělali průzkum, jestli nezaměstnané ženy budou mít zájem o domácí práci - skládání obálek na použité žvýkačky. Všimli si, že mám maturitu? Proč tohle proboha nenabídnou ženám ve věznicích? Tak jsem čekala něco podobného. Dnes ráno jsem tedy vzala hlinku šminky, nanesla na tvář válečné líčení, oblékla se do slušného, dokonce jsem si vzala normální boty (pravá mě tlačila) místo obyklých bagančat. Na Úřad práce jsem měla přijít v 8.30. Dorazila jsem o pár minut později, dav ženštin postávajících na chodbě mě ale uklidnil, předchozí skupinka ještě neskončila, takže jdu vlastně včas. No, čekaly jsme tam jak hejno slípek další půl hodinu. Poté vyšla z místnosti skupinka neuvěřitelně zapáchajících cigánek - a mohly jsme jít dál. Poprosila jsem pana vedoucího, aby vyvětral. Pohovor mě mile překvapil - Úřad práce nám nabídl účast v projektu Dítě není překážkou. Přihlásila jsem se - a opravdu mě překvapilo, že z celé té slepičí skupinky jsme do toho dobrovolně šly jen tři. Příští středu si jedeme do bývalého okresního města pro bližší informace, potom by nás měly čekat dva rekvalifikační kurzy a - světe zboř se - 60% absolventů má garantovanou práci.