Věděla jsem, že jednou to musí přijít. A přišlo to.

 Asi týden starý. Taky trochu nakřivo, tudíž neoříznutelný. No a co, hlavně že je tu hezky.

 Ráno jsem přímo před sporákem šlápla do mokré louže.

 Tenhle výlet na Základnu jsme  s kamarádkou plánovaly dlouho dopředu a podrobně.

 Na cestě jsme zažily dopravní uzavírky, objížďky, kolony a bloudění. Přímo v Beskydech pak mlhu, sníh, mráz a lesní požár. Snad se mi to podaří dopodrobna sepsat už brzy, teď spěchám nacpat třetí várku špinavého oblečení do pračky a trochu se zcivilizovat.

klik

 Časné ráno. Slyším podezřelý šramot. Rozlepím ospalé oči a koukám, Liána se mi loupe do skříně.

 Pro Lentilku, aby měla co číst.

 A je to tady, dorazilo hnusné počasí.

 Podle nadpisu rutinní činnost každé hospodyňky. Kdo ale zná náš obývák, ten ví, že šlo o hrdinský čin nemalé náročnosti fyzické i psychické, navíc se značnými zdravotními riziky.

 Kraj mezi Přerovem a Ostravou je známý častým výskytem snědého obyvatelstva.

 Seděla v trávě pod stromy, koukala na mě, ani se nehla. Přesně do okamžiku, než jsem na ni namířila objektiv. Střelhbitě vyrazila k nejbližšímu stromu a do větví. Cestou vzhůru kontrolovala, jestli ji náhodou nezkouším fotit. Zkoušela jsem, ale marně. Grrr....

veverka zezadu (a bez hlavy)

 Dnes mám dobrou náladu a vůbec netuším z čeho. Jen mám potřebu se s tou záplavou radostné energie podělit s ostatními - tak se dělím. Dařilo se mi dnes na co jsem sáhla - snad to bylo i tím, že jsem toho moc na práci neměla. Prostě jsem většinu dne jen odpočívala a lebedila si, znáte ten pocit dokonalé blaženosti, ty chvíle, kdy je vám tak dobře, že víte, že lépe už být nemůže. Tak takovou já dnes měla neděli.