Měl tu být velice poučný článek o tom, že není dobré konat jakoukoliv fyzickou aktivitu po koňské dávce alergenové vakcíny.

Ještě loni na podzim jezdila Anči na malém červeném kole po starších sourozencích.

 Kdysi dávno jsem si přečetla něco málo o geocachingu a moc se mi to líbilo.

 Mým velkým koníčkem je spaní. Spím ráda a jsem v tom fakt dobrá.

 "Aničko, jak se jmenuje ten chlapeček, co s tebou dnes šel ze školy?"
"Denis. Ale já mu říkám Penis."

 Ráno zvoní telefon. Zvednu sluchátko, ohlásím se svým ranně ospalým hlasem. Ve sluchátku šumí ticho. Klap. Kdosi neznámý na druhém konci zavěsil. Občas se to stává. Hlavně v dopoledních hodinách.

 Pokračování:

 Vlastně Jozef. Můj starý dobrý kamarád má svátek a já mu půjdu gratulovat. Dobrého vínka popijem a něco dobrého si upečem, bo má novou troubu a potřebuje ji otestovat. Upeču mu bábovku a sobě frgále s náplní z domácího tvarohu, bude to velká dobrota, už se moc těším.

 "Mám nové kamarádky, mami!"

 Tak aby bylo jasno: toto je plán.

Pálila jsem na zahradě klestí, pomalu se šeřilo.

 V sobotu ráno sedím u počítače, kouknu z okna a ono je tam hezky.

 Ráno se probudím a něco se mi nezdá

 MDŽ.....škyt.....všechno nejlepší!

 Včera jsem poprvé v tomto roce sušila prádlo venku. Sluníčko svítilo a třebaže byla zima, ledový vítr prádlo vyfoukal a večer jsem ho ze šňůry sklízela jen mírně navlhlé.

 Jak se mi pomalu blíží čtyřicáté narozeniny, zaznamenala jsem mezi příbuznými lehkou nervozitu kvůli výběru vhodného daru pro mě. Oni si všichni velice dobře uvědomují, že jsem náročná a nedám se odbýt ledasčím. Dar pro mě musí být velký, drahý a přitom praktický, žádná hlupotina. Něco užitečného co dlouho vydrží. Musí to být něco fakt super, gigamegaextradar.

 Aneb jasný důkaz, že domácí práce jsou zdraví škodlivé.

 Mám za sebou další z dlouhé řady neúspěšných pohovorů.

Jdu kolem potoka, sluníčko svítí, koukám, ledy už začaly tát. Snad tu naši Anči nenapadne jít ze školy po potoce, zmáchala by se jistojistě.