Jak se mi pomalu blíží čtyřicáté narozeniny, zaznamenala jsem mezi příbuznými lehkou nervozitu kvůli výběru vhodného daru pro mě. Oni si všichni velice dobře uvědomují, že jsem náročná a nedám se odbýt ledasčím. Dar pro mě musí být velký, drahý a přitom praktický, žádná hlupotina. Něco užitečného co dlouho vydrží. Musí to být něco fakt super, gigamegaextradar.
Když mi jednoho rána bábi s pýchou v hlase volala, že mi vezou dárek, věděla jsem že to zvládli. Tedy že to ona zvládla, protože ona je na vymýšlení supergigamegadarů opravdový expert, široširé příbuzenstvo by mohlo vyprávět. Vyhlížela jsem z okna auto a už pootevřené dveře od kufru napovídaly, že dárek je opravdu velikosti nadstandartní. Jo, jo, jo! Třásla jsem se nedočkavostí jak malá holka, když bábi vytahovala tu obrovitou věc z kufru. Ani mi nevadilo, že dárek nezabalila, jásala jsem radostí, trefila se, vybrala opravdu dobře.
Dostala jsem popelnici, krásnou stodvacetilitrovou černou plastovou popelnici s kolečkama!
PS: Dnes ráno jsem do ní s takřka nábožnou úctou vhodila první sáček s odpadky. Už se moc těším na pátek, až přijedou popeláři a poprvé nám tu krasavici vyvezou.