Kdysi dávno jsem si přečetla něco málo o geocachingu a moc se mi to líbilo. Taková rodinná zábava, která nenásilně vytáhne děcka do přírody. Hledat poklady, luštit podle prapodivných indicií souřadnice - to přeci musí zaujmout každé dítko. Mne by to tedy - být dítkem - bavilo. Podcenila jsem ovšem dítka počítačového věku. Zjišťování GPS souřadnic kešky z počtu květináčů za oknem čtvrtého domu v malé vísce kdesi mimo civilizaci těžce prohrálo před vybíjením ogrů kdesi v Badlands. Ba došlo to tak daleko, že se děti před každým výletem ujišťovaly, že nejdeme kešovat a nenápadně kontrolovaly zavazadla, jestli náhodou někde nepašuju GPS (cha, strčila jsem ji do kapsy).
Uchýlila jsem se k fikaným trikům. "Tadyhle je ale krásná hospůdka, dáme si kofolu a než ji vypijete, odskočím si tady kousek pro jednu malinkatou keštičku!" Pravda, vyšlo mě to trochu dráž než jsem čekala, moje mládež do sebe klopí kofolu až zbytečně sivžně. Nalákala jsem je na úplně úžasnou zříceninu, po které se dá lézt (a čirou náhodou tam byla keška). Děti mám bohužel chytré, takže mé lsti snadno prohlédly. Vynechala jsem veškeré složitosti - žádné multikeše, žádné mysterky, jen jednoduché nekomplikované kešky pokud možno ve velké krabici se spoustou kinderhraček pro Anči. Ani to nepomohlo.
Chvíli jsem zkoušela kešovat sama - ale není to ono. Chybí kouzlo společného hledání, dohadování (kdo blbně nastavil GPS? - neumíš s tím - dej mi to (rvačka) - ta šipka ukazuje naopak - koho napadlo chodit do vojenského prostoru?), chybí to společné posezení v dědinské hospodě nad kofolou nakonec. Až se jednou Živitel zeptal, co že to pořád blbnem a děti s chutí ukázaly na mě, že to ony ne, že to já. Pokoušela jsem se mu geocaching objasnit, ale moc to nepobíral. Jednou jel navštívit kamaráda a že ať jedu s ním. Hbitě jsem si na papírek načmárala souřadnice několika keší v okolí kamarádova bydliště, než jsme tam dojeli, nastavila jsem přístroj a navrhla muži, že se půjdem kousínek projít. Líbilo se mu to. Ne že by byl kdovíjak nadšený, ale líbilo se mu to.
I první letošní kešku jsem odlovila s mužem. Jel pro benzín a chtěl se potom trochu projet po kraji. Keš byla na kopci s neuvěřitelným výhledem do kraje, hádali jsme, které kopce to vidíme v dálce, vesničky, fabriky...muž je chycen a já jdu plánovat, kam se pojedeme podívat příští neděli.
