Kombinace vysokého pracovního nasazení (ano, mám brigádu), mizerného přístupu k noťasu a víkendů protrajdaných povětšinou po Beskydech má pro blogísek smrtící účinek. Tolika fotkami bych se chtěla pochlubit a těch historek k nim....mám tušení, že k sepsání se nedostanu, dokud nechytím nějakého bacila či si nezlomím nohu, až někde na výletě spadnu do rokle.

Tož to enem tak, že žiju.

Si to tu zapíšu, abych si za pár let, až se lehátko znovu rozpadne, vzpomněla, jaké to bylo, když jsem ho opravovala. Obzvášť odvážným jedincům můžou následující řádky posloužit jako návod.

 V naší malé ulici máme nadstandartně dobré sousedské vztahy. Všichni se navzájem dobře známe, víme, kdo kde pracuje, kolik má dětí, vnoučat, půjčujeme si navzájem sůl a vajíčka, vyměňujeme přebytečné sazenice....a tak vůbec.