Přes den mě napadala spousta věcí, o kterých bych mohla psát. Ale všechny se mi samozřejmě vykouřily z hlavy a zůstal jen dojem, že sobota byla dokonale flinkacím dnem, kdy se nestalo nic tak zásadního, aby to stálo za záznam. Snad jen malá příhoda z odpoledne.

K obědu jsem nasmažila kopu palačinek a po obědě jsme si obě, Anič i já, daly šlofíka.

Po návratu z běžek jsem se rozloučila s již mírně znervóznělými prarodiči - už měli docela strach, jestli se mi v tom lese něco nestalo, že jsem byla tak dlouho pryč. Zalezla jsem si do postele a zbytek dne věnovala léčení rozedřených pat.

Od rodičů, kteří vzorně pečují o vá mláďata, se očekává, že tu ta tam pomůžou dítkám s domácími úkoly.

Barbie má padesát.

Nesu si ranní čajík k počítači, položím hrnek na stůl a pro cosi se vracím. Už cestou přes předsíň zjišťuji, že nevím, pro co jdu.

Vím, že jsem slibovala, že uklidím, až děti odejdou do školy - ale tohle nemusím, že ne?

dívčí pokojíček

Poňoukána jarně rozdivočelým Valachem vyrazila jsem v pátek do centra koupit si nějaké hezké červené prádélko, abych vyzkoušela, jak se v něčem takovém budu cítit a jak bude reagovat manžel.

Je to fuška jen tak chodit kolem toho nepořádku a neuklízet ho.

Zlomyslným řízením osudu se povedlo, že manžel dostal jakousi přetěžkou nemoc zrovna v době, kdy děti mají jarní prádzniny, což je jasným důkazem toho, že neštěstí nikdy nechodí samo.

Poprvé jsem jela po dálnici.

To jsem si zase početla. A co my, co sice vzácnou dědičnou nemoc máme, ale léky na ni nejsou? Kurva, já chcu mouku na recept, jako to běžně mají celiaci v Británii, v Itálii, na Slovensku.....