Hablina | Fakt se snažím

Je to fuška jen tak chodit kolem toho nepořádku a neuklízet ho.

Překonávám sama sebe, ignoruji ty nevzhledné hory oblečení a hraček  čekám, kdy se dítka nad sebou zamyslí a uklidí si. Umyla jsem trochu nádobí (fakt už mě štvalo, že doma nebyl jediný čistý hrnec) a dospěla k závěru, že je na čase rozdat dítkám i manželovi ešusy a lžíce s tím, že si každý bude své nádobíčko umývat sám. Neudělala jsem to jen proto, že ešusy jsou toho času u babičky. Chorý manžel mě ráno vypudil od počítače, puberťáci spali znaveni nočními rejdy po městečku, tak jsem sbalila do tašky ručníky a plavky, naložila Aničku do auta a odjela na plovárnu. Anička mi předváděla, co se naučila v kursu plavání, kraulovala, dělala delfínka a vůbec mě všelijak zdržovala od mých padesáti bazénů. Nakonec jsem musela vynechat pobyt v páře, abych to vůbec stihla. Po plavání jsme si na doplnění energie daly kofolu a já koukám na mobil - byla tam esemeska od babičky, že se máme stavit na oběd. No proč ne? Však puberťáci ani manžel doma hladu neumřou (snad). Anička si po obědě pohrála s dědou, já si vypila kafe a odfrčela s bábi vyplenit nedaleký supermarket. Když jsem se konečně vrátila domů, děti už hlady málem okusovaly stůl a manžel (stále u počítače) vypadal nějak přepadle a pohuble. Po bližším průzkumu domácnosti jsem zjistila, že nepořádku trochu ubylo - Liána šla do sebe a uklidila si šatstvo rozházené po pokoji. Snad i ostatní časem následují jejího příkladu.