Hablina | Bílkové řezy s alobalem

To zas byl nápad. To byl nápad, upéct dětem k svačině nějakou dobrou buchtu, nejlépe takovou, jakou jsem ještě nepekla. Tuhletu jsem sice už pekla, ale bylo to dávno, velice dávno.

Jako podmínku jsem stanovila, že děti musejí nalouskat ořechy. Vrhly se do práce s energií pro ně nebývalou, stůl i přilehlé okolí se rychle pokrylo souvislou vrstvou ořechových skořápek a drobečků. Kato ořechy drtil (proč používat louskáček, když stačí silné prsty), Anič s Liánou vybíraly jadérka ze skořápek. Na mě zůstalo zametání pod stolem a úklid té pohromy. Recept velel vyšlehat tuhý sníh z deseti bílků. Inu, stará kuchařka. Ještě že nevařím podle Rettigové (vraž do toho kopu vajec). Sněhu bylo tolik, že se málem nevešel do mísy šlehače. Ty moderní elektrospotřebiče jsou tak nepraktické.....Manžel na to hleděl a pravil, že bych si měla koupit větší šlehač. Řekl si o to. K Vánocům si vynutím kromě myčky nějaký obrovský drahý superstroj. Přeložila jsem sníh do větší mísy a pokračovala ručně. Těsto se tam vešlo jen tak tak. Hromada nádobí ve dřezu začínala narůstat do nebezpečné výšky. Chtěla jsem nalít těsto na plech - ale ouha, došel pečící papír. Zaimprovizovala jsem a použila alobal, pro jistotu jsem ho vymazala a vysypala jemnou kukuřičnou strouhankou. Nadýchané leohounké těsto vonělo oříšky a vypadalo nádherně. Upeklo se ještě nádherněji. Až na maličkost. Buchta se pevně držela alobalu. Dětičky krájely ještě horkou buchtu, sloupávaly zespodu pevně přichycené cancoury alobalu a cpaly se, jako by týden nejedly - chuďata moje, vždyť už bylo celé dvě hodiny po obědě. Za třicet minut nebyl na plechu ani drobeček. Ani alobal.