Rodičovské schůzky
8. leden 2008 | 20.27 | rubrika: pozdravy ze školy
S blížícím se pololetím přinesly děti ze školy oznam, že se konají rodičovské schůzky. Samozřejmě ve stejný den a ve stejnou hodinu, to aby nebozí rodičové zažili pocit rozdvojení, roztrojení či jiného rozmnožení podle počtu svých dětí. Zdecimována virózou odcházející z mého krku jen velmi pomalu, rozhodla jsem se neriskovat své křehké zdraví a jít jen do první třídy. I tak mi to přišlo zbytečné, vždyť přece vím, co mám doma, prospěch v žákajdě pravidelně sleduji, s Andul se učím, problémy nevidím. Dle očekávání proběhla schůzka v obvyklém duchu. Číslo jedna byly vši, na naší škole trvale zabydlené, hýčkané a neustále připomínané. Tady se musím zmínit, že starší dcerunka omdlévá jen při pouhém pomyšlení na toho neodbytného parazita a pravidelně koná v koupelně preventivní odvšivovací kůry a pak si nechává dlouhé hodiny probírat vlasy, aby měla jistotu, že opravdu, ale opravdu nechytla ve škole ani jednu vešku. Na barvených vlasech se prý vši nedrží, tak holka nemusí mít strach, jelikož často na své hlavě páchá různé barevné experimenty. Hlodá ve mě pokušení nabarvit hlavu i té mladší, jen nevím, jestli by to pančelka unesla psychicky. On i ten melír, co měla Anič na podzim ji nějak rozhodil. Dále se probíralo vybírání vstupného a dárků do tomboly na chystaný školní ples, což je radovánka, které se neúčastním, vstupenku kupovat nemíním a pančelkám se tohle těžko vysvěluje. Zas budu za škrťu, která ani padesátikorunu škole nevěnuje. Velkou část schůzky se probíralo zapomínání pomůcek, jako třeba záložky do slabikáře - tohle téma bylo obzvlášť horké. To nejlepší nakonec - prospěch. Že prý budou mít skoro všichni jedničky, neb jsou chytří a šikovní, kteréžto sdělení nás rodiče samozřejmě potěšilo.Poněkud rozladila nepřítomnost angličtinářky, když už ve škole zavedli anglický jazyk už v prní třídě, měli počítat s tím, že bude čas od času třeba sdělit rodičům nějaké obecné informace k výuce. Od dcerunky vím o hodinách angličtiny jen málo - prý se tam strašně nudí a nic nedělá. Tož takové byly pololetní rodičovské schůzky. Zvedám se od počítače a jdu kontrolovat ty vši.
Škola doma
6. leden 2008 | 08.04 | rubrika: pozdravy ze školy
V pátek ráno se mi nepodařilo vytáhnout naši nejmladší z postele. Snad že byla tak zmožená z prvního letošního dne ve škole(měla ten den zrovna dlouhé vyučování a ještě hodinu houslí), snad to bylo tím, že večer tajně vylezla z postele a pařila se sestřičkou WoW do nezjištěné noční hodiny. Marno bylo dloubat do ní, šťourat či lechtat, děcko mělo o půl sedmé ráno půlnoc. Sáhla jsem jí na čelíčko, usoudila, že má možná i trochu teplotu a nechala jí doma. Zašla jsem pak do školy pro úkoly a večer jsme se vrhly na učení. Učivo jsem rozdělila na tři porce, ať se dítko nepřetahuje a vydrží nám to celý víkend. První dávku - půl stránky matematiky a stránku ve slabikáři zvládla za 15 minut. Potom dobrovolně cvičila na housle, inu, zkoušky se blíží. V sobotu dodělala matiku, znovu četla, na housle začala hrát až když jsem jí pohrozila, že nepůjde k počítači. Celé to trvalo asi 20 minut i s houslemi. Na dnešek nám zbývá psaní, vidím to tak na 15 minut i s jednou kratičkou přestávkou na napití a vyčurání (proč pije a čurá zrovna během psaní, netuším, ale asi tu přestávku fakt potřebuje). Když sečtu dohromady jednotlivé časy, tak učivo, které dítko pracně dělá ve škole půl dne, doma vyhotoví za tři čtvrtě hodinky. Vzpomínám na časy, kdy synek, věčně nemocný, učil se doma takřka celé první pololetí první třídy, rychle a efektivně, věčně jsem byli oproti škole s učivem popředu. Učit dítě doma má zkrátka něco do sebe, chybí sice kontakt se spolužáky, ale ta rychlost, ta absolutní kontrola, co dítko umí a co ještě úplně ne, individuální přístup k učivu...
Jsem neviditelná
16. prosinec 2007 | 21.13 | rubrika: pozdravy ze školy
Na netu naší školy objevila jsem fotky z prvního dne ve škole. Hledala jsem nějaký hezký záběr, na kterém bych byla vidět, kterak s dítkem na klíně pozorně sleduji úvodní projev paní učitelky jakož i paní ředitelky, leč nenašla. Na záběrech ze školního sálu byli zachyceni snad všichni rodiče, jen já vždycky jaksi mimo, v lepším případě mi vykukoval vršek hlavy či noha. Začínám chápat, proč na veškerých fotkách chybím. Dříve jsem myslela, že je to tím, že doma nejčastěji fotím já - ale já chybím všude. Jsem neviditelná a objektivem fotoaparátu nezachytitelná. Tož sem dávám aspoň pár obrázků svého prvním dnem školy znuděného dítka.
Nakonec doplňuji jeden důkaz neviditelnosti, pro jistotu doplněný o popisky. Povšimněte si, že vršek mé hlavy a tchýniné hlavy takřka splývá, zjevně si vybíráme pdobný odstín barvy na vlasy.
