Jen víc takových!

 Příjemně klidná sobota začala už v pátek večer - to jsem přesvědčila dědu s babičkou, aby si na výlet do Beskyd vzali i naši Anič. Nabalila jsem jí do batohu rezervní oblečení, elektrickou násobilku a plyšáka, v sobotu ráno pro ni děda přijel a začal ničím nerušený klid. Poválela jsem se v peřinách, vypila si u počítače hrnek zeleného čaje, potom jsem zalezla zpátky do postele a dlouho si četla. Když se blížilo poledne, usoudila jsem, že je čas vstát. Uvařila jsem si hrnek silného sladkého kafe, vyfoukala si hlavu, namalovala na ksicht obličej a vyrazila do města. Nákup školních pomůcek pro děti mi poněkud zkazil náladu a nepříjemně provětral peněženku. Na sváteční oběd s kamarádkou mi naštěstí zbylo. Sváteční proto, že nedávno bylo svaté Habliny, kamarádka navíc slavila narozeniny. Nadlábla jsem se až jsem fučela - navrch jsem tu dobrotu zalila pivkem, abych rychleji vytrávila. Potom jsme si předaly dárky. Dostala jsem osobní váhu, tenkou a moc pěknou ( = černou). Troufla jsem si na ni stoupnout už odpolede (vlastně skoro hned po velice příjemném a dlouhém poobědovém spánku). Vydatný oběd nezůstal nepotrestán - váha jasně ukázala, že jsem dobře živené děvče. Pošmourné počasí mi zabránilo v původně plánovaných pracech na zahrádce - radši jsem zůstala v teple kuchyně a upekla dvoubarevnou bábovku k odpolední kávě. Ta vám byla dobrá!