O třídu výš

 Nový školní rok začal obvyklým způsobem. Jsem zavalena spoustou papírů, které je třeba vyplnit a vrátit škole (v našem případě třem různým školám) jakož i nabídkou školních i jiných zájmových kroužků. Aniččina pančelka nešetří děti ani maminky, dostáváme spousty úkolů, malou školačku je třeba vybavit tělocvičným úborem (zaboha nemůžu najít loňské cvičky), podepsaným ručníkem, krabicí papírových kapesníčků...seznam výtvarných potřeb by vydal na samostatný blog (k čemu potřebují třeťáci olejové pastely či anilinové barvičky?) Rána jsou krutá. Na zvonění budíku (no dobře, mobilu) nikdo nereaguje, Liána přetáhne přikrývku přes hlavu, Kato spí preventivně s hlavou pod polštářem. Když už dítka milostivě vstanou, začnou kvílet "Maminkóóó, udělej nám snídanííí!"  Nabídnu jim kašičku a oni nadšeně souhlasí, miminka moje. Jak jsem ráda, když se za nimi zavřou dveře! Odpoledne se vracejí domů hladoví jako vlci. Nevlídným pohledem sjedou připravenou krmi, Liána praví, že je to blééé a jdou vyrabovat ledničku. Anič přišla hned druhý den s pláčem - prý je pořád ve třídě nejmenší, pančelka jí musela přistavit do třídy menší lavici a spolužáci jí nevěří, že už má osm let. A všechny holčičky mají dlouhé vlásky, jen ona jediná krátké. Tolik příkoří v jednom jediném školním dni!