Hablina | Jednou zvečera

 Noc byla mladá, když jsem jela do vedlejšího městečka vyzvednout Liánu a její kamarádku z oslavy patnáctin jejich spolužačky. Už jsem byla skoro na místě, když vidím před sebou jinocha ve žluté vestičce mávajícího červenou plácačkou.

A ještě jeden bez plácačky tam byl. Co po mě ti dobří hoši od policie jen budou chtít?Hořím zvědavostí. Namlsána předchozími zkušenostmi, očekávám informaci o objížďce kvůli živelné pohromě či dopravní nehodě. I kdepak. Prý že kontrola. Hubatě poznamenávám, že z nich mám ohromnou radost a přemýšlím, jak dlouho může taková kontrola trvat a či vyzvednu slečny včas. Táži se mladých policistů, jaké to doklady že po mě chtějí, neb jsou má první kontrola a já netuším, jak to chodí. "A jak myslíte, že ta kontrola dopadne?" ptá se mě jeden. "Skvěle, všechno mám vpořádku!" zářím sebejistotou. Vypadají zmateně. "To vás ještě nikdo ani nevykrad?" ptají se. "Nikdy!" hlásím hrdě, "Auto není trezor!" a mávám jim před očima žetonem do vozíku, na kterém je natisknutý tenhle slogan. Policisté vykulí oči.  Netuší, jestli si z nich dělám šprťouchlata či to myslím vážně. Snaží se změnit téma a kontrolují, jestli nemám propadlou technickou. Nechtěli vidět lékárničku, to mě mrzí. Zrovinka nedávno jsem ji kontrolovala a mám v ní hezky uklizeno. Tak nashledanou. Rozjíždím se a koukám na hodiny - ještě stíhám přijet pro holky včas. Když se o pár minut později vracím stejnou ulicí zpět, policisté už tam nejsou. Škoda, mohli mě zkontrolovat ještě jednou.