Cestou necestou

Po víkendu plném akcí potřebovala jsem se trochu dospat. Natáhla jsem se tedy dnes po obědě a spala a spala....Když jsem se probudila, bylo půl páté odpoledne, sluníčko svítilo, děti se věnovaly svým zájmům a na mě padla nuda. I rozhodla jsem se, že si vyjedu na kole, jen tak pro radost, trochu si opálit nohy, protože je mám tak bílé, že si netroufám chodit v sukni, aby kolemjdoucí z té bělostné záře neoslepli. Vytáhla jsem Herku a jen tak nalehko si vyjela k lesu. Cesta vedla po rovince podél řeky, sluníčko stále svítilo, kolo jelo takřka samo. A pak mě napadl ten bláznivý nápad vjet do lesa a domů se vrátit jinudy. V minulosti už jsem tou zkratkou jela. Liána mě od té doby považuje za naprostého šílence a odmítá se mnou na kole jezdit dál než do nejbližší hospůdky. Ale od onoho výletu uplynula už delší doba a já naivně doufala, že když jsou na stromech u cesty nakreslené nové turistické značky, bude snad uklizená i ta stezka. Nebyla. Bylo to snad horší, než tenkrát. Úzká cestička plná spadaných větví, po které letos prošlo jen pár nejodvážnějších jedinců, byla pro kolo naprosto nesjízdná. Místní komáři ve mě našli snadnou oběť a hladově ze mě sáli krev. Tlačila jsem vehikl do strmého zarostlého kopčiska kilometr a půl. Když už jsem fakt nemohla, objevil se přede mnou žebříček vedoucí do oplocenky. A pak druhý z oplocenky. Maliní a ostružiní tam byla spousta, všechno se mi to ovíjelo kolem bicyklu a kolem nohou. Astmatické plíce už taky měly dost. Ještě kousek, ještě malý kousek....a vylezla jsem na cestu. Nohy do krve podrápané, s úlevou jsem hodila kolo na zem a sedla si na nejbližší kopřivu. Auvajs. Rozdýchala jsem se, rozhlédla....a hele, ještě si vylezu k altánku na skalce, nebyla jsem tam roky. Kolo jsem zamkla k ceduli (vede tu jakási naučná stezka označená cedulemi) a šla se pokochat ruinou. Prý tu byl kdysi krásný výled do kraje, dnes je les velký a altánek zchátralý. Dolů to šlo samo. Terén je tu nestabilní, kameny ujíždí pod nohama, naštěstí to tu znám, takže jsem shopsala dolů s elegancí srnky. Cesta domů pak vedla s kopce a na konci čekala spása v podobě půllitru točené kofoly.

bažina - čekala jsem, kdy se objeví Šrek

ano, toto je opravdu značená turistická stezka

vzhůru do oplocenky

chátrající altán vypadá romanticky

od altánku dolů

z této skály jsem kdysi spadla, zachránil mě jakýsi smrček (už tam neroste) a pevné rifle, díky kterým jsem si tu prdel nenarazila až tak moc..

černý les

.
první pomoc