V prostoru

Tu a tam, nepříliš často, zpřístupňuje se pro veřejnost vojenský prostor Libavá. Akce se zove Bílý kámen, určena je především cyklistům a letos se konal už šestnáctý ročník. Tak jsem se domluvila s kamarádkou, naleštily jsme své stařičké bicykly a vyrazily. První úsek cesty byl do kopce. Do kopce nenápadného a dlouhého, patnáct kilometrů zdánlivé roviny, kdy jsem jen stěží chápala, proč mi kolo nechce jet. Kolem nás projížděla auta svátečních cyklistů s koly naloženými na střeše, na zadku i na vozíčcích za autem. Nahoře v prostoru měly se oproti občanskému průkazu prodávat za 20Kč vstupenky a mapa, my holky šikulky nenarazily jsme však na nikoho, kdo by občanky kontroloval a mapky prodával. Jízda po asfaltce nás začala nudit, tak jsme zahly na jakousi lesní cestu a dál pokračovaly ne příliš udržovaným smrkovým porostem. Les voněl, cesta vedla kamsi dolů....až skončila. Nevadí, střihnem to rovnou. Odhadly jsme, kudy zpět k silnici a tlačily kola skrz les. Také skrz močál. A skrz křoviska na první pohled neprostupná. Došly jsme na louku a udělaly si svačinovou pauzu. Svět voněl trávou a pampeliškami.

Za loukou byla silnice, naskočily jsme na kola a jely dál. Kde jsme se vzaly, tu jsme se vzaly, najednou jsme se ocitly ve Slavkově. Netušily jsme, jak jsme se tam dostaly, nejspíš jsme objevily nějakou zkratku. Byla tu pro turisty připevněná na sloupku mapka, takže jsme se trochu zorientovaly. Volala jsem manželovi, že jsme omylem zajely trochu jinam, než kam jsme původně plánovaly, tudíž by nás měl vyzvednout autem, ale nebyla s ním ale kloudná řeč, neb pilně slavil Svátek práce, tak nezbývalo, než najít rozumnou cestu zpět domů. Drobnou komplikací bylo mé koleno, které začalo protestovat proti nezvyklému pohybu. Vzala jsem si Ibalgin, vyfotila pomník obětem první světové války a jely jsme dál.

pomník obětem první světové války uprostřed nicoty

Bylo to do kopce, začala jsem ztrácet dech. Dýchla jsem si Ventolinu, pořídila pár fotek opuštěného hřibtova a jely jsme dál. Koleno nepřestávalo bolet. Vzala jsem si další Ibalgin, poslala pár SMS manželovi a jely jsme dál.

familie Kiltsch

A cesta pořád vedla do kopce. Dýchla jsem si Ventolinu....až jsme dojely k hospůdce, na zahrádce tam grilovali buřty a točená kofola tekla proudem. Zbylých 24km jsme jely po hlavní silnici, z kopce a skoro celou cestu bez šlapání, sluníčko svítilo, taková pohoda to byla.

divá zvěř prchala ze záběru

Rekapitulace: ujely jsme (odhadem) 55km, prošmejdily jižní část vojenského prostoru Libavá. Mám rok na to, abych si nechala spravit kolena a potom hurá na sever!