Pondělí velikonoční strávili jsme čekáním na šmigrustníky. Pravda, po uplynulých provýletovaných dnech byla jsem s přípravami trochu ve skluzu, takže až v pondělí ráno jsem pekla beránka, barvení vajec obstaraly zcela samostatně holky už v neděli. Koledníci, které jsme čekali, nepřišli, zato přišlo pár synkových kamarádů, zůstali na kus řeči, popili vodu a kofolu - ne že bych jim nechtěla nalít, byli už ale chudáci ve stavu, kdy alkohol odmítali a sami si o vodu řekli. Tož hezké dopoledne to bylo.
Po obědě jsem se vypravila s kamarádkou na pivo. Sebevědomě jsme vyrazily k naší oblíbené hospůdce - a tam zavřeno. No dobrá, popojdem kousek dál. I druhá hospoda měla zavřeno. Došly jsme až do města. První zahrádka byla moc omšelá, druhá moc na očích, do třetí se kámošce nechtělo, neb to tam ještě neznala. Čtvrtá hospoda měla sice otevřeno, ne však na zahrádce. Pátá hospoda ( celkově vlastně sedmá) naštěstí otevřeno měla, na zahrádce byl volný zrovinka náš oblíbený stůl, pivo nám chutnalo, jen ty Piče kdyby u vedlejšího stolu neseděly. Teď nevím, jestli mám dobře to Y nebo tam má být I - seděli tam sice chlapi, ale všichni se jmenovali Piča - soudím z toho, že se tak neustále oslovovali. Ale to jsem trochu odbočila. Lehce zpivená došla jsem dom, natáhla se na sluníčku a opalovala si zimou vybělené nožky. Jak si tak hovím, přiťapal manžel, ve tváři podivný výraz. "Chci se projet po dálnici" řekl. A tvářil se jak malý Jarda ( Jardo, promiň). Něco jsem v polospánku zahuhlala. "Chci se projet po dálnici a ty budeš řídit, abych se mohl dívat kolem." To jako že se budeme jen tak prohánět po dálnici a on se bude kochat okolní přirodou? Málem jsem spadla z lehátka. V naší rodině platí zlaté pravidlo, že pokud se nacházíme ve voze oba, řídí on. Také platí pravidlo, že ani kilometr se neujede zbytečně, každé nastartování vozu má svůj smysl a zbůhdarma najeté kilometry se netolerují, jsme totiž skrblíci. Vysvětlila jsem mu, že nejprve musí z mého těla vyprchat pivo a teprve pak se může někam jet. A doufala jsem, že ho ten nápad mezitím přejde. Nepřešel. V pozdním odpoledni mi už byla na lehátku zima, cítila jsem se střízlivě, tož se jelo. Jízdu jsem tedy podmínila nákupem v Globusu a měřením spotřeby benzínu. Manžel se uvelebil na sedadle vedle mě a remcat začal dřív, než jsme vyjeli z naší ulice. Na dálnici se trochu uklidnil a poručil jet stotřicetikilometrovou rychlostí přesně. Zaskřípala jsem zuby. Po dálnici jsem jela jen párkrát a nelíbilo se mi to. Pravý pruh jede devadesát, levý stotřicet a do toho kličkují blázni, co se ženou stošedesát a víc. Naštěstí byla dálnice poloprázdná, takže jsem mohla jet vpravo a nestresovat se spěchajícími šílenci. Manžel se rozhlížel po kraji, já svištěla do Olomouce. Jako cíl jsme zvolili Globus - nebyli jsme v něm několik let. O nic jsme nepřišli. Domů jsme se vraceli o tisícovku lehčí, ani nevím, za co jsme ji vlastně utratili. Dotankovali jsme benzín na naší oblíbené čerpací stanici a zazírali - dvanáct let stará Felicie nám při jízdě po dálnici bere pouze 6,8l/100km. Ó jak skvělý máme vůz!