Zima a smrad

Pokazil se nám kotel. Nejdřív jen trochu smrděl, potom smrděl moc. Muž tak dlouho otálel s objednáním našeho topenáře, žejsme nakonec museli přestat topit. Hrozilo totiž reálné nebezpečí, že bychom se mohli jednoho rána probudit mrtví. Děcka si oblékla punčocháče a teplé mikiny, dokonce i horkokrevný Kato přestal pobíhat po domě polonahý (no on vlastně není ani tak horkokrevný, jako že se spíš snaží machrovat se svou vyvíjející se muskulaturou - ale to by měl spíš polonahý pobíhat ve škole před děvčaty a né doma). Kotel máme umístěný v koupelně a tu jsem musela před příchodem topenáře vyklidit, protože během čištění kotle se bělostná koupelna rychle změní v pekelníkovu černočernou kotelnu plnou sazí a špíny. Odnesla jsem kopu ručníků, škopky, kýble, trochu jsem pohnula s pračku - a hele, co se to tu leskne na zemi? Náušnice. Moje ztracená zlatá náušnice. Juchůůůů! Honem jsem ji opláchla, vydesinfikovala ve slivovici, bych nechytla do ucha nějakou infekci (preventivně jsem vnitřně vydesinfikovala i sebe - jistota je jistota). Jsem moc ráda, že mám obě náušnice zase pohromadě, sotala jsem je před mnoha a mnoha lety od mámy k maturitě. Snažila jsem se je vyfotit, ale z neznámých důvodů se mi nedařilo pořádně zaostřit, tak se místo zlatých náušnic kochejte primulkou, kterou jsem si včera koupila jen tak pro radost.