Podařil se mi skvělý kousek - prakticky celý den jsem neviděla své děti. Ráno jsem vstala pozdě, tak pozdě, že dítka si z hladu sama nachystala snídani a odklidila se k počítači. Šla jsem na poštu zaplatit složenky a jen jsem přišla domů, byl čas vařit oběd. Houkla jsem na potomky, že mají jídlo na stole, od počítače se ozvalo trojhlasé "hmmm". A šla jsem se na chvilku natáhnout s pocitem, že základní rodičovskou povinnost - nakrmit hladové krky - jsem dnes splnila. Pravda, můj spánek narušoval jakýsi kvikot a vřískot, ten jsem ale vnímala jen částečně, neb únava z předchozího večera byla znát. Vyspinkaná dorůžova zašla jsem ke kamarádce na kafíčko. A pozor - tady nastává důležitý okamžik dne - viděla jsem Aničku, ikdyž jen na chvilku. Byla v pyžamu (ve čtyři odpoledne) a dokonce mi dala pusu na rozloučenou. Od kamarádky jsem se vrátila tak akorát abych popadla tašku s tričkem a tepláky a šla cvičit. A najednou byl večer. Anička spala, puberťáci v kuchyni diskutovali o čemsi veledůležitém. Manžel seděl u počítače (předpokládám, že musel použít hrubé síly, aby se k němu dostal) a pouštěl si na youtubu staré hity. Pokusil se mě opít lacinou vodkou a docela se mu to povedlo. Byla to opravdu pěkná sobota.
