Bodejť bych nekousala

Jsem ďábelsky rychlá. Dopoledne jsem stihla navštívit úřad práce, alergoložku a dokonce i tchýni. To vše samozřejmě autem, protože pěšky se mi do té chumelenice nechtělo. Parkovišťátko u nemocnice je plné, mám ale kliku, zrovna odjíždí jedno auto. Vklouznu do vzniklé mezery a obdivuji sama sebe. Jsem táák šikovná! U doktorky není ani noha. Za třicet korun jsem prohlédnuta, proposlouchána, mám změřený tlak a spirometrii. Dokonce i včeličku jsem dostala. Taky teplý bonz, že léky, které užívám, jsou v nemocniční lékárně bez doplatku a pro držitele zákaznické karty i bez poplatku. Ještě zajedu ke tchýni na kafíčko a hurá domů. Svištím si to po rovné přehledné silnici celých 40km/h, když tu najednou auto přede mnou prudce přibrzdí. Kupodivu stíhám brzdit také. A už vidím příčinu té paniky - na kraji vozovky nenápadně zaparkováno mezi ostatními vozy stojí policejní auto a v něm podřimuje unavený policista. No, budit ho nebudu.  Jedu dál zasněženou silnicí, zatočím k nám do Mexika a před autem...dědek. Špacíruje si to přímo proti mě, ani ho nenapadne, že by mohl jít po chodníku. Zatroubím. Nic. Pomalu jedu přímo proti němu. Nic. Zastavím. Dědek konečně pochopí a odšourá se na chodník. Mezitím ze zatáčky v protisměru vyjelo auto. Kdybych se pokusila dědulu objet, byli bychom teď v sobě. Zaplatil by nám ten dědek škodu na autech?
Po obědě manžel odjíždí do práce. Za chvíli se vrací, zrovna se dívám z okna. Do pr...., on se před domem neotáčí, on tam schválně dělá hodiny! Strčí za dveře tašku s nákupem a mizí. V kolika letech končí mužům puberta? Večer se ho zeptám...