Celý týden se můj manžel těšil na výlet na Helfštýn. A když se celý týden těšil, nebylo nic, co by mu mohlo jeho plány překazit. Když nás tahal v neděli ráno z postele, topila se celá zahrada husté v mlze a na auto zaparkované před domem takřka nebylo vidět. Marně jsem argumentovala, že můžeme klidně vyrazit později, až se mlha zvedne a vykoukne sluníčko. Manžel trval na svém - pojede se co nejdřív, tedy hned teď . Do postele mi přinesl hrnek kávy - dobře věděl, že jedině tak mě vytáhne z vyhřátých peřin. Jedině Kato se výletu neúčastnil, radostně zamával tatínkovi před nosem platíčkem antibiotik a s usouženým nemocným výrazem ve tváři zhroutil se na židli u počítače zachumlán až po uši do peřiny. My ostatní jsme vyrazili, počasí nepočasí, mlha nemlha. Manžel řídil a mým úkolem bylo uklidňovat holky, které už po pár minutách jízdy kvílely, že mají hlad, jelikož se v tom spěchu nestihly nasnídat. Pořád jsem doufala, že se počasí zlepší - sobotu jsem strávila ve Frenštátu a tam celý den svítilo sluníčko a bylo hezky. Ale kdepak Helfštýn. V mlze ani nebyl vidět.
Je tu ten hrad nebo ne?
Trefili jsme - tož jdeme dovnitř. Jen jestli budou mít otevřeno.....měli otevřeno - dokonce už celé tři minuty - kdybychom nebloudili v Lipníku plném objížděk a uzavírek, byli bychom tu dřív než babka pokladní. Zakoupili jsme vstupenky, pohlednice a nezbytné suvenýry a hurá na hrad.
Návštěva hradu v mlžném počasí měla své kouzlo - nikde se nemotali žádní další turisté, všechno jsme si prohlédli v klidu a bez tlačenic.
Na nádvoří roste prastarý jírovec, podle cedulky snad stopadesátiletý. Jak zafoukal vítr, padaly z něho k velké Aniččině radosti kaštany. Nasbírala jich plný batoh - inu přece nebudeme chodit po hradu jen tak polehku. Batoh mi předala a utíkala hledat tatínka, který šel takticky napřed a zmizel kdesi v mlze.
Kovárna byla nezvykle tichá a zametená.
Rozhledna se topila v mlze, přesto jsme na ni vylezli.
Pravda, výhled do Moravské brány nebyl úplně ideální. Tož jsem si aspoň vyfotila mapku.
Aničku vyděsil neznámý rytíř. Byl živý nebo ne?
Ve sklepení vál veselý Vítr.
Holky si po prohlídce hradu dpočinuly na dračí lavičce, pohladily si houpacího koně i dinosaura.
Před polednem jsme utišili hlad v útulné hradní hospodě a byl čas jet domů. Vlastně ještě ne - ještě se musíme trošku projít po lese. Cože to tu na nás na kraji lesa nastražili? Lanové centrum? No to se musí vyzkoušet.....tak zase někdy příště.
