V sobotu mě nevyzpytatelné cesty osudu zavedly do Brna. No ne, kecám, žádné cesty osudu, zavezl mě tam kamarád autem. Jelo nás pět a hádejte, kdo byl ten nejmenší a nejhubenější, kterého posadili na zadní sedadlo doprostřed... Kolem poledne jsem měla chvilku času, tak jsem si odskočila do Vaňkovky nakoupit ještě poslední hlupotiny pro děti pod stromeček.
Letos ovládli nákupní galerii sněhuláci - snad proto, aby v letošní mokré zimě děcka věděla, jak takový sněhulák vypadá. Tak honem zavolejte k počítači mrňata, bude se jim to líbit.
Dárky pro rodinu jsem nakoupila relativně v klidu - do Vaňkovky jsem se chtře vypravila v čase, kdy všichni normální lidé obědvají, takže davy koupěchtivých zákazníků nebyly až tak velké. Pravda, rychlé občerstvení bylo obsazené do posledního místečka, volná byla jen jedna židlička vedle jakéhosi obrovitého černocha a zjevně si tam nikdo netoužil sednout. Ne proto, že to byl černoch, ale proto, že byl tak tlustý. Postojačky jsem do sebe naházela kuřecí s houbami, ani kafe jsem si nedala. Tak ještě poslední fotka a hurá za dalšími zážitky....
No nebyla bych to já, kdybych na zastávce v Komárově nepotkala hasiče.
Fotodokumentace z večerních hodin, kdy jsme s kamarády oslavovali (co jsme to vlastně oslavovali, žeby konec roku nebo Vánoce?) zcela chybí, ale aspoň si tady nezkazím dobrou pověst
