Hablina | Tak pěkně perný den.

V pátek ráno jsem se zluboka nadechla a kýblem silné černé kávy odstartovala supernabitý den. Po běžném ránu popsaném už dříve zde odpochodovala jsem do práce - pomáhám teď mamince malého Padawana s výprodejem obchodu. Zjištění - když slevníte zbožří napolovic, zákazníci vám utrhají ruce a z obchodu si odnesou málem i vás. Pro detailnější popis toho nákupního šílenství bohužel nenalézám správných slov, byl tam zkrátka frmol a hlava na hlavě. I přesto jsem ve svém znaveném tělě posbírala večer zbytky jakés takés energie a šla si zacvičit. Mile mě překvapila moje děcka, neb šla také, tedy Liána, Kato a nerozlučný synkův kamarád Kamo. Po cvičení jsem odvezla znavenou mládež zpátky domů. Jak si tak svištím po Městečku rovnou padesátkou, vhupsla mi přímo před auto parta čertů a andělů i s Mikulášem. Tak jsem si ověřila, že brzdy v mém autě brzdí rychle a dobře, nepřejela jsem nikoho. Anička na tu partičku mávala z okýnka a volala "Mikuláši, počkej, já jsem zlobila!" Nepočkal. Ještě jsem se potřebovala stavit u jedné kamarádky, když tu Kamo slabým hlasem požádal, zda bych nemohla jet rychleji, že mu není dobře. Zvracel pak na parkovišti a já přemýšlela, jestli ho nemám odvézt domů mamince. Doma jsem složila dítka zpět k počítači a šla si s pár dobrými lidičkami posedět nad pivkem a trochu si zatrsat. Servírky pobíhaly po lokále se svítícími rohy na hlavě, dj pouštěl hudbu mého mládí, zkrátka mikulášský večer jak má být. A jelikož jsem slušňák (a moji kamarádi a kamarádky také), došla jsem domů takřka střízlivá a už v jednu v noci. Nebo ráno?