Co mám vařit k obědu, co jen mám vařit k obědu? Sporák studený, v hlavě panika. V lednici hrnec čočky z předešlého dne, která nikomu nechutnala. Mozkové závity pracují naplno, už to mám. Udělám zapečené brambory s kapustičkami, kapustičky mají děti rády. Před očima se mihne obrázek, kterak Anička krade sourozencům růžičkové kapustičky z polévky. Jo, kapustičky jsou jasný úspěch.
Anička přichází ze školy, ptá se, co je k obědu. Nakládám jí na talíř voňavou dobrotu. Anička zapíchne lžíci do brambory, svěsí koutky, zašklebí se. "Bleee, to nemám ráda." Snažím se dceři vysvětlit, že tohle jídlo má ráda. Strčí do pusy kapustičku a znovu udělá "bleee" načež odkráčí k počítači. Nu což, počkám, až přijde ze školy Liána, až Anič uvidí, jak jí to chutná, určitě si dá také.
Bum, prásk, dům se třese, omítky praskají, Liána je tu a volá, že má velký hlad. Nakládám jí porci jak pro horníka a tahám Aničku od počítače. "Blééé, co je to za hnus, proč pořád vaříš takové blafy?" Liána ani neochutná a zanoří se do lednice. "Mamíí, můžu si dát tu čočku od včerejška?" Ruka se mi bůhvíproč třese, když dávám vařit k čočce dvě vajíčka. Skřípu zubama a sahám po vařečce. Liána se hladově cpe čočkou. Znechuceně uklízím do lednice vystydlou Liáninu a Aniččinu porci zapečených brambor. Možná, když je trochu upravím (tak půlkilem buřtů), dá si je manžel k večeři.
V kuchyni se náhle zjeví Kato. Ani nevím, kdy vlastně přišel, chodí jak duch. Ptá se, co to tu tak báječně voní. Ohřívám mu talíř brambor a kapustiček a radši se klidím. Jako kuchařka jsem dnes totálně propadla. Cože? Žádné blééé ani zvuky zvracení? Nakukuji do kuchyně. Kato se cpe, až se mu dělají boule za ušima. "Mami, to je tak dobrý, můžu si dát ještě?"
