Hablina | Noční povzdech

V noci mě budí bouřka. Zavírám dveře do zahrady, kterými pouštím do pokoje chladný vzduch a snažím se znovu usnout. Blesky ozařují celou oblohu, hrom burácí, teplota v místností nepříjemně stoupá. Zpod peřiny vylézám na peřinu a usínám. Za chvíli se zase budím, jsem celá zpocená a uvědomuji si, že mě bolí zuby. Jdu si vyčistit zuby, cestu do koupelny mi ozařují blesky. Pro jistotu si ještě zajdu na záchod a šup zpátky do pelechu. Po chvíli neklidného spánku mě budí bolesti v krku. jak mě může uprostřed léta bolet krk? Zmrzlinu skoro nejím, koupu se jen v teplé vodě našeho bazénu, klimatizaci v autě nemám. Usínám s cucací tabletou v puse. Vzápětí mě probere řacha kdesi hodně blízko. Déšť zesílil. Musím se vysmrkat. Blesk posvítí na kapesník. Fujtajbl. Tohle není moje obvyklá alergická voda z nosu. Asi budu vážně nemocná. Znovu se snažím zabrat. "Mamííí, já se bojíím" ozve se hlásek z horní postele. "Uhm" odpovídám v polospánku aniž bych tušila, co tím myslím. "Já se bojííím, můžu k tobě?" Nečeká na odpověď a háže peřiny dolů ke mě. Upeleší se vedle mě, ovine mi ruce kolem krku a usne. Trochu chrápe. Vyvinu se z klíšťovitého objetí, odplížím se pro inhalátor a pro jistotu stříknu dceři do nosu, chvíli čekám, až to vydýchá. Vysmrkám se, znovu si zajdu na záchod. V pokoji je neskutečné vedro. Konečně usínám, Ani mi stále chrápe do ucha. V kuchyni se rozsvítí světlo. Manžel se chystá do práce. To už je tolik hodin? Jsem tááák unavená. Ani spí zády ke mě a už nechrápe. Když se znovu probudím, je bílý den, ptáci zpívají, zahrádka je perfektně zalitá. Bolí mě v krku, v uších a mám strašliváckou rýmu. Vařím si čajíček. Za týden odjíždím na dovolenou, stůj co stůj se musím uzdravit.