Hablina | Ve spárech zdravotnictví

O tom, jak prosedět páteční dopoledne na chodbách maloměstské nemocnice. To byla naše Liána objednaná na ortopedii, jelikož jí už nějaký pátek bolí záda. Slečna se doma dobrých patnáct minut nakrucovala před zrcadlem, malovala , lakovala hlavinku a čtyřikrát se převlékala a tak jsme do nemocnice dojely na poslední chvíli. Netušila jsem, kde se příslušná ordinace nachází i zeptala jsem se sestry v recepci a dostalo se mi nevlídného odmávnutí rukou že "tam". "Tam" sedělo asi padesát lidí převážně důchodového věku, všichni zasádrovaní či aspoň s nějakou slušivou ortézou. V první chvíli jsem se zděsila, potom jsem začala zkoumat, nejsou-li tu někde ještě nějaké skryté dveře, jelikož důchodci zjevně šli na chirurgii a ne na ortopedii. Podařilo se, na samém konci chodby jsem našla na posledních dveřích cedulku "Dětská ortopedická ambulance". Seděly tu jen dvě maminky s dětičkami, my jsme byly třetí. Dovnitř nás sestra zavolala jako druhé, takže jsme čekaly asi jen deset minut. Radost mě hned přešla, sestra nám jen vrazila do ruky žádanku na rentgen, vybrala třicetikorunový poplatek a poslala do další fronty. Na rentgenu bylo hůř. Postupně se sem přesouvali všichni důchodci, které jsme potkaly na začátku, čekání bylo nekonečné a chaotické, pánové, co přišli před námi už byli dávno zrentgenovaní a my pořád ne. Konečně došla na Liánu řada, vyděšeně vklouzla do převlékací kabinky, za pár minut byla zase zpátky. A čekaly jsme na výsledek. S výsledkem (co jim tak trvalo - na papíru byly sotva tři řádky?) jsme se vracely zpět na ortopedii. Maminek přibylo, čekaly jsme déle, naštěstí jsem tu potkala dvě kamarádky, než jsme probraly všechny novinky, byla Li na řadě. Paní doktorka zkoukla hubené děvče, pravila, že se nediví, že dceru bolí záda, protože nemá žádné svaly, napsala doporučení na rehabilitaci, nakázala více pohybu a méně sezení u počítače. A šly jsme na rehabilitaci. Znovu jsme zaplatily třicet korun a zasedly do fronty. Tady jsme čekaly nejdéle, přestože tu pracovaly souběžně dvě doktorky. Ta naše byla moc milá. Chytla Liánu za hlavu, křupla napravo, křupla nalevo, prohmatala záda, zanadávala na těžké školní aktovky, nakázala víc pohybu a méně sezení u počítače....Liána odhopsala na svou první masáž a elektroléčbu, já skočila do auta a uháněla pryč, už hodinu jsem měla být někde jinde.