Blábol opilecký

Chcete si článek přečíst?

Vypněte prosím blokování reklamy (reklamu už neblokuji), děkujeme.

Jak vypnout blokování reklamy?

Video návod zde: https://www.youtube.com/watch?v=GJScSjPyMb4

Jednou za rok pořádá firma, ve které pracuje můj muž, akci pro zaměstnance. Ráno se hraje fotbal, večer jdou všichni pít a jíst. Zadarmo. Ta akce se konala včera. Kolektivní pitka začala odpoledne v pět, dorazila jsem tam kolem dvacáté hodiny a našla jsem tam jen jednu střízlivou kamarádku a ta nepila jen proto, že s manželem neprozřetelně dorazila autem - a hádejte, kdo řídil. Já si moudře vzala kolo abych se na zpáteční cestě měla o co opírat. Kolo nemá zámek, tak jsem ho vmáčkla mezi ostatní jen tak a modlila se, abych ho tam v noci našla.

Kromě řádných zaměstatnců se pitky zúčastnili i učni ze strojírenského učiliště, netuším, jak jim jde praxe ve firmě, ale v pití piva už byli vyučení na jedničku a nijak nezaostávali za staršími zkušenějšími dělníky.
Kolem půlnoci jsme se zvedli a šli domů. První dobrá věc bylo zjištění, že neuzamčené kolo nikdo neukradl. Druhá dobrá věc byla, že jsme v té černočerné tmě vůbec našli správné kolo a neodjeli na cizím. Doma lezu do první volné postele, kterou najdu. Kam zmizel můj rozkládací pelech?

A je tu nedělní ráno. V hlavě mi banda hyperaktivních permoníčků buší do kovadlinek, vařím si supersilnou kávu, abych se trochu zprovoznila, jelikož mě odpoledne čeká cesta do Ostravy. Vidím trojmo. Pardon, vidím normálně. To jen Kato se asi v noci sám bál, tak si pozval dva kamarády na nocování. Už vím, kam zmizel můj pelech, chrní na něm Kamo.

Zpět na hlavní stranu blogu