Hablina | Popeláři

Pavel má trable s popeláři a není sám. Ráno mě Kato uškemral, abych ho odvezla do školy. No dobrá. Co bych neudělala pro svého provorozeného. Cestou zpět jsem projížděla takovou úzkou jednosměrkou - a tam popeláři. Objet je nešlo, na to tam nebylo místo, musela jsem zastavit stejně jako pár nešťastníků přede mnou a za mnou. Možná si ti popeláři dali k snídani slabé kafe, možná ještě spali, pracovali ve velmi mírném tempu, pomalými pohyby kouleli popelnice, pomaloučku popocházeli za autem pojíždějícím od jednoho domu k druhému. Chvílemi jsem myslela, že mám narušené vnímání času a že vidím zpomaleně. Za popelářským autem se vytvořila kolona aut na poměry našeho městečka nevídaná. Když konečně vysypali poslední popelnici a odjeli do vedlejší ulice, vystartovala zběsile celá kolona zoufalých řidičů v marné snaze dohnat tu nečekanou časovou ztrátu. A z toho plyne poučení - nevozit Kata ve středu do školy.