1. duben 2008 | 08.16 |
Chcete si článek přečíst?
Vypněte prosím blokování reklamy (reklamu už neblokuji), děkujeme.
Jak vypnout blokování reklamy?
Video návod zde: https://www.youtube.com/watch?v=GJScSjPyMb4
Posun času mě letos dostal víc než jiné roky. Vlastně je to snad poprvé, co mě dostal. Nikdy dříve mi tohle šoupání hodinama moc nevadilo, přispat si na podzim je příjemné a na jaře mě stejně budí raní světlo a kosí křik pronikající do pokoje. Letos mi ta hodinka ale chybí. Chybí mi ten luxus pomalého raního vstávání, těch pár minut před probuzením dětí, které trávím u počítače. Hodinka, během které chládne v kuchyni horký čaj na přijatelnou teplotu, během které si stihnu vypít první kafe, pustit první pračku, v klidu se rozkoukat, protáhnout se a psychicky se připravit na peklo, které začíná zazvoněním budíku u holek. Peklo popisovat nebudu, každá matka vypravující ráno mláďata do školských zařízení ho dobře zná. Na jeho konci bývá rozlité kakao, hromada vytaženého oblečení před skříní, rozkopané boty v předsíni a zapomenutá svačina (v horším případě brýle či slabikář). Hodina klidu je nenávratně pryč. Nezbývá, než se zazvoněním budíku vyskočit z postele a bez kofeinové podpory začít komandovat děti a popohánět je k vyšší rychlosti, neb ony jsou změnou času ještě zmatenější než já a nejraději by ještě spaly. Když konečně odcházejí do školy, mám pocit vyhrané bitvy, šťastně jim mávám z okna a jdu si konečně uvařit to kafe. Pohled na starší sourozence, kterak mezi sebou vlečou mrně pletoucí ještě v rozespalosti nožičkama je dojemný, ale první vyučovací hodinu ve škole bych nechtěla zažít a hluboce lituju paní učitelku, neb hodina s čtyřiadvaceti pospávajícími prvňáčky musí být o nervy.
Zpět na hlavní stranu blogu