Budiž pochválena ona vzácná chvíle, kdy jedinou osobou v našem domě jsem já. Ten nepopsatelný klid, který se tu rozhostil po odchodu dětí do školy. Manžel odešel už ráno darovat pravidelnou čtvrtletní porci své krve místní nemocnici, až se vrátí, bude spát. Ranní blázinec utichl, děti byly nakrmeny, oblečeny, učesány a se svačinkou v aktovce vypraveny do nedalekých školských zařízení. Pravda, kdosi si nestihl vyčistit zuby a také tu zůstaly čísi léky, hlavně, že už jsou všichni pryč. Prolétla jsem domácností, urovnala ji do jakž takž přijatelného stavu, uvařila si kafíčko a zřítila se k počítači. Procházím blogy, čtu zprávy, hledám informace. Sluníčko svítí do pokoje, na louce před domem venčí babky své čtyřnohé miláčky. Kofein začíná proudit nedospaným tělem (hodina spánku mi chybí víc, než jsem čekala), přemýšlím, co světoborného dnes podniknu.
