Hablina | V pravěku

Aspoň jsem si tak v uplynulých týdnech připadala. Došlo totiž ke zkáze veškeré elektroniky, co doma máme.
Nejprve se zhroutil operační systém v noťasu. Nu co, starých XPéček není škoda, beztak jsme chtěli dát notebook do opravy, pár důležitých součástek nefungovalo jak mělo a synek trval na přidání další RAMky. S opravou jsme nespěchali, hlavní rodinné PC fungovalo, aspoň jsme netrávili u počítače zbytečně moc času, když se nás na něm střídalo pět.
Jednoho dne přijela Liána ze školy a že prý foťák nefotí. Znám své dítě a tak první, co jsem udělala bylo, že jsem šoupla baterku do nabíječky. Foťák nefungoval. Zapínala jsem ho a vypínala. Třásla s ním. Pořád nefungoval. Optala jsem se tedy dcery, zda jí přístroj neupadl. Že prý ano, ale když upadl poprvé, tak ještě fungoval! Jen mrákoty, které na mě v tu chvíli padly, mi zabránily, abych mladou přerazila.
I blížily se dcerunčiny šestnáctiny. Odolala jsem pokušení koupit jí foťák a následně jí ho sebrat s tím, že když ona rozbila můj, mám já nárok na její. Pořídila jsem jí mobil - už dlouho žádný neměla. Reklamovali jsme ho za čtyři dny. Nefungoval mu budík ani nabíječka.
A potom....potom se stala ta věc ze všech nejstrašnější. Večer jsme vypnuli počítač - a ráno už ho nikdo nezapnul. Marné byly pokusy o přeinstalaci, marně jsme čistili grafickou kartu od kofoly a základní desku od jemňoučkého prachu, který nám sem vytrvale nalétává z nedaleké silnice.
Naštvaná na civilizaci plnou nefunkční elektroniky odjela jsem na víkend do Beskyd. Foťák mi tam chyběl přeukrutně a jen díky zodpovědným kamarádům mám pár fotek. Má ti svá pozitiva - jelikož fotili jiní, jsem na obrázcích i já. Užili jsme si tam všichni krásný víkend....a já před odjezdem domů zjistila, že nemůžu najít mobil. Bůh ví, na kterém kopčisku jsem ho vytrousila.
A tak jsem zmizela. Zmizela jsem z virtuálního světa internetového, zmizela jsem z dosahu telefonu. Nikdo se mi nedovolal, nikdo mě nenašel. V prvních dnech jsem se cítila nesvá - co když prošvihávám něco veledůležitého? Potom jsem si zvykla a přišla úleva. Nevolal žádný otravný pojišťovák, že se chce se mnou sejít. Nevolala kamarádka. Učitelky neposílaly mailem poznámky, že Anče nenosí do školy pomůcky. Totiž oni všichni volali a i ty maily posílali, ale bylo jim to houby platné. Já žila v pravěku bez mailu, bez sociálních sítí a bez mobilu. Jediným spojením se světem zůstala pevná linka a její číslo před světem pečlivě tajím. Jupííí!

Idyla netrvala dlouho. Děti mě přinutily odnést do opravny aspoň náš prehistorický notebook. Kamarád mi zapůjčil stařičkou nokii, že prý jestli se mi podaří ji zprovoznit (spadla mu před půlrokem do vody), můžu si ji nechat. A tak jsem zase online, na mobilu pípá jedna příchozí sms za druhou a jistě brzy zavolá i pojišťovák.