Beskyde, Beskyde...

1. červen 2008 | 23.30 |
Na čtvrtek jsem si naplánovala kontrolu naší beskydské základny spojenou s posledním letošním bobováním a stavěním sněhuláků. Účastníci expedice - já (vůdce výpravy, řidička, kuchařka, topička), Linda (pomocná chůva), Anička (vrchní zlobidlo) a spřátelené batole (počuránek). Nacpala jsem do auta příslušný počet autosedaček, batoh plný jídla a náhradního oblečení, boby a lopatu a jelo se. První stopy sněhu byly vidět na Horní Bečvě. Před Bumbálkou jsme odbočili a vjeli na zasněženou cestu lesem. Jelikož se tu nesmí solit (je tu příroda), vozovka byla jen zlehka posypaná a určitě hezky klouzala. Já neklouzala, jela jsem neuvěřitelně pomalu a opatrně. Auto před námi také. Po pár kilometrech ze za námi objevil odhrnovač, jel rychle, spěchal a snažil se nás předjet, což na silnici plné zatáček nebylo zrovna jednoduché. Chvíli to vypadalo, že nás svou obří lopatou pohrne před sebou až do dědiny. Ještě že jsem opět odbočila, na cestu ještě menší, neudržovanou, pokrytou sněhem tak čistým a bílým, až jsem si připadala jako barbar, že v té neposkvrněnosti dělám autem stopy, za ten den jistě první (později se ukázalo, že to není pravda - ty první už byly prostě zachumelené). Zaparkovala jsem mezi dva smrčky (jak rostou, pomalu se jejich kmeny přibližují k sobě, za pár let se mezi ně zaklíním a už nikdy nevyjedu). A vyrazili jsme na tůru. Cílem byla nedaleká paseka, ze které je pěkný výhled na Lysou horu. Paseka je na kopci, pro Aničku a batole vysokohorská tůra jak hrom. Po prvních pár metrech jsem zjistila, že Linda se klepe zimou. Bodejť. Nevzala si čepici ani rukavice, přestože jsem jí tohle všechno doma před odjezdem připomínala. Anička svoji čepici brzy sundala, protože jí bylo horko. Tahala batole na bobech, batole zuřivě protestovalo a kňouralo "ata, ata" jasně tak dávajíc najevo, kdo ho má táhnout. Ata jsem v překladu já, totiž teta. Vyklopila jsem batole z bobů, na boby naložila batoh a šlo se pěšky. V prvním úseku cesty byly vyjeté koleje od lakatoše, ve kterých se dalo pohodlně jít. Nic pro odhodlané batole. Mrňous si to nadšeně hrnul prostředkem silnice v největším sněhu, který mu dosahoval až po kolena. Když byli všichni unavení, plácli sebou do sněhu a dělali anděly, vítaným zpestřením cesty stal se také průzkum krmelce. Celou cestu byly děti průběžně krmeny sušenkami a napájeny horkým čajem. Dodržování pitného režimu mělo za následek časté čurání do sněhu - jaká senzace. Lysou horu jsme neviděli, nebe bylo zatažené a neustále padal sníh, dohled byl jen na nejbližší kopec. Posadila jsem unavené děti na boby a jeli jsme dolů, ani jsem nemusela moc táhnout, jelo to rychle a samo. Na základně jsem zatopila v kamnech, ohřála oběd a těšila se na zaslouženého poobědového šlofíka a kafíčko. Batole dostalo plínku - normálně se už nepočurává, ale v cizím prostředí se může stát cokoliv, všichni jsme si lehli, v kamnech praskal oheň.....jen Anička byla nějak moc čilá. Skákala po gauči, házela kolem plyšáky (přivezla si jich plnou tašku), dělala na mrňouse opičky.

Dopadlo to tak, že jediný, kdo skoro usnul, jsem byla já, batole nezamhouřilo oči ani na vteřinu, zato plínka byla plná. Tak plná, že přetekla. Šla jsem si uvařit to kafe. A kafe nikde. V kuchyňce byly zásoby veškerých myslitelných trvanlivých potravin, které tu naše babička schraňuje, jen kafe tu nebylo. Sakra. Oblékla jsem děti a vystrčila je ven na sníh v naději, že si budou samy hezky hrát. Kdepak, záhy se ozvalo kvílení "ata, ata", kterým mrňous dával jasně najevo, že bez tety nebude ani vteřinu. Tak jsem šla ven také. Udělali jsme si vycházku k potoku - to byla trefa. Jak ho mrňous zmerčil, začal nadšeně křičet "voda, voda" a div do něho neskočil. Plácali jsme na břehu sněhové koule, házeli je do vody, Anička ulamovala z okolních smrčků uschlé větvičky a pouštěla je jako lodičky. Tahle zábava nám vydržela až do svačiny. Nakrmila jsem děti poněkud nezdravě sušenkami a kofolou - mrňousovi dala maminka na cestu láhev milovaného jupíka, když ale uviděl kofolu, upadl jupík v nemilost a kluk se důrazně dožadoval stejného pití, jako jsme měli my ostatní. A stále padal sníh. Nebe šedlo čím dál víc, sněžení zhoustlo. Usoudila jsem, že je na čase začít balit a odjet dřív, než začne váníce. Vybrala jsem si poněkud nešťastně dobu dopravní špičky, to mi ale došlo až v první zácpě někde na Horní Bečvě. Zbytek cesty proběhl standartním způsobem v pomalu se šinoucím štrůdlu stojícím na všech semaforech a přechodech pro chodce, ke zrychlení došlo až pár kilometrů před mým rodným městečkem. A na závěr ještě honem do marketu nakoupit nějaké jídlo, doma mi už určitě pánská část rodiny pláče hlady. Nakoupila jsem, přendávám mrňouse z vozíku do autosedačky...a kruci, byl mokrý div z něho nekapalo. Kamarádce jsem vracela dítko unavené, spokojené....a dokonale pročurané. Na závěr jeden obrázek Lysé horyl z výletu, který se konal už dříve (naštěstí ve fotograficky příznivějším počasí).
Lysa

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Beskyde, Beskyde... ohneta 21. 03. 2008 - 09:52
RE: Beskyde, Beskyde... kobliha 21. 03. 2008 - 10:55
RE: Beskyde, Beskyde... sargo 21. 03. 2008 - 14:48
RE: Beskyde, Beskyde... hablina 22. 03. 2008 - 06:47