keigi: Načež se živitel rodiny vrací domů a vejda do dveří praví: "Jsem doma, zlato! Cos mi udělala k jídlu?!" V tu chvíli se z temného kouta jednoho z pokojů vymrští ruka a vrhá robusní lampičkou ...
hablina: Na výběr má dnes zapečený květák nebo rizoto *hi* - jasný důkaz toho, že i polomrtvá a polospící jsem schopná udržet vařečku v ruce.
dj-team: \Já chodím dvacet let. Zpočátku jsem na tom byl obdobně. Posledních deset let to je lepší. Zvykl jsem si. :)
Ale efekt to má a minulé léto jsem vůbec nesmrkal a to jsem byl velmi těžký alergik s inhalátorem. Vydržet. A věřit.
ohneta: Mimochodem Hablino, vidím že se rozpínáš, nebo Katovy stránky nemají s tebou nic společného? :-)
sargo: Malá, malá... *drbe Hablinu za uchem*
Přečti si vlastní moto a vrať se do postele. ;)
hadimrcha: Rozumná to žena. Tak je nejlépe reagovat na stresující zážitky v rodině. On se to člověk naučí, že nic se tak hrozného neděje, nen-li nádobí umyto (budou-li děti chtít večeři, umyjí si ho), nebude -li míti dcerunka ráno co na sebe (jelikož je všechno v prádle) naučí se s oblečením zacházet a nebude se převlékat co hodinu. A neuvidí-li polovička tebe v pozoru, při příchodu z práce, zbystří a začne se více zajímat o tebe i rodinku. Nic se ale nesmí lámat přes koleno. Pomaloučku a polehoučku přidávat a uvidíš, ono to půjde.
hablina: Zůstala jsem tam....abych druhý den vyrazila plná energie vstříc zážitkům s kupou dětí v kupě sněhu :)