Někde pod dospělou slupkou mého já je ukryté malé dítě. Přiznejme si, že není ukryté zrovna hluboko. A čas od času vykoukne ven. Zejména když jsem nemocná (to pak koukám na pohádky a čtu dětské knížky) anebo když se nudím. Když se nudím, malé dítě roupama neví co by. Tuhle dostalo malé dítě chuť vystřihovat a lepit.
Nejprve jsem vyráběla kýčovité koláže z fotek. To jsem si ještě namlouvala, že dělám cosi užitečného, jelikož od dob, co fotíme digitálně, nemáme žádné papírové fotky. Tož ať mám nějakou hmatatelnou vzpomínku na časy, kdy mláďata byla roztomilá a fotogenická. Že to zní užitečně, že jo?
Potom jsem čistě pro radost Anči slepila pár vystřihovánek - kolotoč, co se doopravdy točí, zámek a taky nějaké dýně a bubáky, když byly ty Dušičky. Prostě normální obětavá matka.
Následně jsem se vrhla do skládání origami - to mě jako malou jeden čas hodně bavilo. Je skvělý pocit, když vám pod rukama vykvete lilie nebo tulipán. Nebo nějaké jiné kvítko. Skládala jsem velice pilně, myslím, že bych si z fleku mohla otevřít papírové květinářství. Jen bych ocenila, kdyby Liána přestala každou tu kytičku přivazovat na tenký drátek, špatně se to pak fotí. A taky kočka by mohla přestat šmatlat přes podnos, na kterém mám své výtvory uložené.
Když se malému vnitřnímu dítěti omrzelo origami, vrátilo se ke slepování Městské památkové rezervace. Nedokončená ležela na skříni už roky. Jen zbavit ty drobné domečky závějí prachu zabralo mě a Anči celé jedno odpoledne. Jemnými štětečky jsme ometaly miniaturní balkónky a podloubíčka, vyháněly pavouky zabydlené na dvorcích a zametaly náměstí.
Manžel nakoukl do pokoje a ptal se, co dělám. Já dím, že baštu. Spokojeně usedl ke stolu a čekal dobré jídlo. Ehm, já ale dělala tu baštu, co je na poslední fotce. Ještě jí chybí stříšky ve střílnách.
Po baráku se povalují stovky drobounkých papírků, kočka olizuje lepidlo a já už musím končit, spěchám dodělat tu baštu!