1. červen 2008 | 23.27 |
Chcete si článek přečíst?
Vypněte prosím blokování reklamy (reklamu už neblokuji), děkujeme.
Jak vypnout blokování reklamy?
Video návod zde: https://www.youtube.com/watch?v=GJScSjPyMb4
Na dnešek jsem si naplánovala další výlet do Beskyd za účelem nalezení ztracených klíčů, kontroly naší základny, dýchání čerstvého horského vzduchu a zdravotní turistiky. Jelikož jsem dopoledne prospala, nejelo se hned ráno, jak bylo původně v plánu, ale až po obědě. Anička nejedla, stěžovala si, že jí není dobře. Naskládala jsem děti do auta, nastartovala a synek se sezptal, proč že tam vlastně jedem. Odvětila jsem, že pro klíče. "Myslíš pro tyhle klíče?" zacinkal mými klíči v hrsti. Našel je v autě zapadlé pod pracovními rukavicemi a dalším haraburdím, kterým manžel vycpává kastlíky ve dveřích vozu. Stejně jsme ale jeli. Drobně poprchalo, na Bečvách se mrholení změnilo ve vytrvalý déšť, v cíli už docela slušně lilo. Představovala jsem si, jaké by tu byly závěje sněhu, kdyby bylo jen o pár stupňů míň a místo deště padal z nebe sníh. Zatopila jsem v kamnech, děti odmítaly vylézt z vyhřátého auta. Synek se ne příliš pohodlně uvelebil na zadním sedadle a usnul.Když kamna začla trochu hřát - nevěřili byste, jak dlouho vydrží být studená, přestože v nich vesele plápolá oheň - vylezly holky z auta a šly se zahřát za mnou dovnitř. A pořád pršelo. Místo čerstvého vzduchu a turistiky seděly jsme u kamen a povídaly si, popíjely kofolu koupenou po cestě na benzínce a vyjídaly místní zásoby. Synek spal až do odjezdu. když se vzbudil, v kamnech už vyhasínalo a venku byla tma. Deštěm a mlhou jsme se vraceli domů, viditelnost na neširoké silnici vinoucí se mezi lesy byla jen pár metrů, oči mi málem vypadly z důlků, když jsem se snažila prohlédnout tmou před sebe ve snaze udržet auto na vozovce a nevyjet ze zatáček. Předjela mě dvě auta. Hurá, mám se koho držet. Sledovala jsem světla auta před sebou a radovala se, že konečně jedu rychle. Ouha. První řidič už pochopil, proč jsem se tak vlekla. Druhý ho po chvilce předjel, pak i on pochopil, že v té tmě a dešti se rychle jet nedá. Zvolna jsme se šinuli do civilizace. Děti v autě usínaly, Anička vyhlásila, že se jí chce blinkat a párkrát zakašlala. Po příjezdu domů vypadala divně. Změřila jsem jí teplotu, měla 39,1°C. Příští blog tak bude o nemocech, které momentálně řádí u nás ve škole.
Zpět na hlavní stranu blogu