Šla černočernou nocí směrem k ztemnělému lesu, vysoké boty rozmáčené mokrým sněhem. Šla ve stopě, kterou předtím vytvořila ona sama, za ní se unaveně táhly dvě malé postavy. Po rozpraskaném ledu přešla potok, za zatáčkou mezi stromy problesklo světélko. Konečně je v cíli...
Začalo to nevinným telefonátem naší babičky. Že jsou s dědou v Beskydech už od pátečního poledne a že jestli nechci sbalit nějaká děcka a přijet za nimi, aby se tam sami nenudili. Naložila jsem tedy v sobotu ráno do auta dcerunky, lyže a boby a uháněly jsme vstříc království sněhu, ledu a opravdové zimy. Trochu mě zarazilo, že, projíždějíc Bečvou Dolní, Střední a Horní, neviděly jsme žádný pořádný sníh, jen zbytky tajícího rozmoklého čehosi válely se na vzdálenějších stráních. Kousek před státní hranicí jsme vjely do lesa, ani tady to nevypadalo líp. Potoky vesele zurčely, voda se přelévala přes tajcí led, všude čvachtanice, málem jsem břečkou na cestě k naší základně neprojela. Znavená cestou, natáhla jsem se na gauč, dcerunky vyrazily s dědou do terénu, bábi vařila oběd. K obědu se dostavily dvě dokonale promočené holčičky, voda z nich kapala. Zima jim nebyla, bodejť, vždyť bylo +5°C. Jako předvídavá matka měla jsem pro ně samozřejmě spoustu náhradního oblečení i obutí, tak se mohly jít po obědě zmáchat znova. Po dobré kávičce jsem usoudila, že i já bych konečně mohla vystrčit nos ven a podívat se, v jakém stavu je běžkařská stopa. Jen jsem se nasoukala do oteplovaček, praskl mi zip. Inu, posilvestrovská kila. Spíchla jsem kalhoty sichrhajckou, pro sebe jsem náhradní neměla. Běžkovat se už také nedalo, zato se dalo jít do hospody. Naše základna nemá pořádné sociální zařízení, návštěva hospody se tak stává příležtostí vykonat jistou potřebu v důstojném prostředí a trochu se umýt pod tekoucí vodou. Také tam mají televizi
. Poručily jsme si hranolky a kofolu, podívaly se na zprávy a na MASH. Anička jako obvykle kofolu vylila a jako obvykle až na zem. Nevím proč, ale značkuje si takto všechna restaurační zařízení, kam vstoupí, stala se z toho tradice a brzy nebude na Moravě jediná hospůdka, kde by neznali malou holku, co rozlívá kofolu. Převelice jsem se za bryndalku omlouvala, stejně mám ale pocit, že až tam půjdeme příště, zamknou raději před námi dveře. Byl čas vrátit se zpět - viz úvod.
Děda mezitím odjel zpět do civilizace a nás čtyři ženské nechal napospas divokým beskydským šelmám a rozmoklé přírodě. Noc byla klidná, v kamnech pomalu dohořívalo, na šňůře se sušilo snad všechno oblečení, co jsme měly s sebou. Ráno se ukázalo, že všechno ne.
Babička po snídani odkvapila do kostela a já s holkama na procházku. Při obouvání začlala starší dcerunka kvílet, že nemá v čem jít, večer si nedala sušit ani jedny boty. Po nekonečném přemlouvání si nechala vnutit bábiny sněhule, tisíckrát jsem ji musela ujišťovat, že ji tu v nich nikdo neuvidí, tudíž se neztrapní a společensky neznemožní. Procházka se nám vcelku vydařila, tam jsme šly po silnici, zpátky potokem po ledu, který pod nohama dramaticky praskal a zajišťoval nám tak porce adrenalinu.
Po obědě a odpolední kávičce jsme se sbalily a vrátily se domů. Svítilo sluníčko, na Bečvách nebylo po sněhu ani památky, silnice zvolna usychaly. Bábi jsem vyložila před panelákem a jela domů. A před vraty jsem zjistila, že nemám klíče
.
Začalo to nevinným telefonátem naší babičky. Že jsou s dědou v Beskydech už od pátečního poledne a že jestli nechci sbalit nějaká děcka a přijet za nimi, aby se tam sami nenudili. Naložila jsem tedy v sobotu ráno do auta dcerunky, lyže a boby a uháněly jsme vstříc království sněhu, ledu a opravdové zimy. Trochu mě zarazilo, že, projíždějíc Bečvou Dolní, Střední a Horní, neviděly jsme žádný pořádný sníh, jen zbytky tajícího rozmoklého čehosi válely se na vzdálenějších stráních. Kousek před státní hranicí jsme vjely do lesa, ani tady to nevypadalo líp. Potoky vesele zurčely, voda se přelévala přes tajcí led, všude čvachtanice, málem jsem břečkou na cestě k naší základně neprojela. Znavená cestou, natáhla jsem se na gauč, dcerunky vyrazily s dědou do terénu, bábi vařila oběd. K obědu se dostavily dvě dokonale promočené holčičky, voda z nich kapala. Zima jim nebyla, bodejť, vždyť bylo +5°C. Jako předvídavá matka měla jsem pro ně samozřejmě spoustu náhradního oblečení i obutí, tak se mohly jít po obědě zmáchat znova. Po dobré kávičce jsem usoudila, že i já bych konečně mohla vystrčit nos ven a podívat se, v jakém stavu je běžkařská stopa. Jen jsem se nasoukala do oteplovaček, praskl mi zip. Inu, posilvestrovská kila. Spíchla jsem kalhoty sichrhajckou, pro sebe jsem náhradní neměla. Běžkovat se už také nedalo, zato se dalo jít do hospody. Naše základna nemá pořádné sociální zařízení, návštěva hospody se tak stává příležtostí vykonat jistou potřebu v důstojném prostředí a trochu se umýt pod tekoucí vodou. Také tam mají televizi
Děda mezitím odjel zpět do civilizace a nás čtyři ženské nechal napospas divokým beskydským šelmám a rozmoklé přírodě. Noc byla klidná, v kamnech pomalu dohořívalo, na šňůře se sušilo snad všechno oblečení, co jsme měly s sebou. Ráno se ukázalo, že všechno ne.
Babička po snídani odkvapila do kostela a já s holkama na procházku. Při obouvání začlala starší dcerunka kvílet, že nemá v čem jít, večer si nedala sušit ani jedny boty. Po nekonečném přemlouvání si nechala vnutit bábiny sněhule, tisíckrát jsem ji musela ujišťovat, že ji tu v nich nikdo neuvidí, tudíž se neztrapní a společensky neznemožní. Procházka se nám vcelku vydařila, tam jsme šly po silnici, zpátky potokem po ledu, který pod nohama dramaticky praskal a zajišťoval nám tak porce adrenalinu.
Po obědě a odpolední kávičce jsme se sbalily a vrátily se domů. Svítilo sluníčko, na Bečvách nebylo po sněhu ani památky, silnice zvolna usychaly. Bábi jsem vyložila před panelákem a jela domů. A před vraty jsem zjistila, že nemám klíče