V neděli ráno začalo sněžit. Přes zatažené žaluzie jsem si toho zprvu nevšimla, jak se postupně rozednívalo. začalo mi být to neobvykle bílé světlo deroucí se do pokoje podezřelé. Sněžilo, chumelilo jak na starých českých pohlednicích, velké, těžké mokré vločky padaly na zem, sníh padal čím dál hustěji, přes bílou clonu skoro nešlo dohlédnout na konec zahrady. Té sněhová přikrývka svědčí - milosrdně zakryla veškeré mé zahrádkářské nedodělky z podzimu, které byly na holé zmrzlé zahradě vidět až příliš, dvaceticentimetrová vrstva sněhu schovala rozházené hračky okolo prázného pískoviště, pumpa dostala slušivou bílou čepici a houpačka studený polštářek. Anička se oblékla rychlostí neobvykle tryskovou, uplácala pár mokrých koulí a házela si je za krk. Potom se pustila do válení koule na sněhuláka. za chvíli volala o pomoc, koule už jí byla po prsa, vedle ní ležela druhá, menší, Anička sháněla nějakého siláka, který by koule postavil na sebe. Také hrnec a mrkvičku nutně potřebovala. Mrkev mám jen zmraženou nakrájenou na kostičky, nakonec zdobila sněhuláka větvičkami utrhanými z vyhozeného vánočního stromečku. Jen doufám, že nám ta zimní idylka vydrží a hned to všechno neroztaje.
