Hablina | Bobek

 Naplánovala jsem hezký rodinný víkend v Beskydech, ale puberťáci dali i tentokrát přednost počítači a manžel po padesátihodinovém pracovním týdnu relaxaci pod slunečníkem v nedaleké pizzerii se zahrádkou. Tož jsem jela jen já a Ančí. Radovala jsem se jak malé dítě, že si konečně užiju víkend bez brblání a bez vyvařování pro zmlsanou ufrfňanou rodinu.
Vyrazily jsme nalehko, jen s batůžkem šatstva nutného k přežití víkendu na Beskydské Základně. Ve Valašském Meziříčí jsme se stavily v Tescu, do auta přibyla taška jídla a pití. Na Základnu jsme dojely usmažené letním žárem, moje příští auto bude mít jistojistě klimatizaci, to slibuju. Zaparkovaly jsme pod smrčkem, natřely se opalovacím krémem, nabalily do batohu pití a svačinku a vyrazily na výlet. Cestu jsem si naplánovala už doma podle mapy - prostě půjdeme proti proudu Čurábky a za klauzem to vezmem po lesní cestě přímo proti kopci, tam narazíme na modrou turistickou značku a po ní dojdeme až na Bobek. Po modré se též dojdeme do Bílé a tam si dáme něco dobrého k jídlu.
Anička začala fňukat hned jak zjistila, že začátek trasy vede po silnici. Na truc se prodírala lesem u cesty, náladu jí spravilo až mohutné lopuší rostoucí všude kolem. Že zelený slunečník  v horku rychle vadnul, jí nevadilo, hbitě si utrhla nový.

Po cestě Anče objevilo louži plnou pulců, hemžili se ukrutně rychle a nechtěli se nechat chytit ani vyfotit. Obě jsme si tam zamazaly ruce od jemňounkého mazlavého blátíčka, naštěstí byl hned vedle potok, tak jsme se šly umýt. V horkém dopoledni to bylo příjemné osvěžení. Anička se cabrala ve vodě a nejradši by tam zůstala.

Před odbočkou do lesa jsme si obě pečlivě prostudovaly mapu na informační tabuli. Ujistila jsem se, že můj plán je geniální a nemá chybu.

U klauzu jsme posvačily, poslaly domů pár esemesek a já slíbila Aničce, že už opravdu po žádné silnici nepůjdeme, že dál je jen les, hustý a stinný. Vedrem zmožené děcko mi uvěřilo.

Na rozcestí měly být podle porostové mapy tři stezky - jedna trochu doleva, druhá přímo vzhůru a třetí proti proudu Čurábky doprava. Vlevo bylo bahno, zcela neprůchozí. Vpravo tráva, ani stopa po chodníku, stezce nebo aspoň po stopách lakatoše. Jen přímo proti nám vedla jakási stezička vzůru do kopce. Jak se tu těžilo, ležely přes chodník větve, kmeny, ba i celé stromy. Stopy koňských kopyt dávaly jasně najevo, že sem se žádná technika nedostane. A my statečně šplhaly vzhůru, přelézaly roští, Anči měla brzy nohy celé poškrábané od pichlavých smrkových větviček. Ještě kousek, ještě kousek a už tam budem, už už jistě narazíme na modrou značku. Na malé mýtince stezka končila. Směrem nahoru se ježilo husté mladé neproniknutelné smrčí. Přemýšlela jsem, kudy teď  - od cesty jistě nemůžeme být daleko. Na konci mýtinky jsem našla cestičku vedoucí po vrstevnici a stínem, v hlíně jsem zahlédla otisky bot, jasnou známku toho, že občas tu lidská bytost projde. Tož zkusíme jít chvíli po cestičce, třeba najdem, kudy se dostanem nahoru. Anči se ulevilo, že nejdeme přímo proti zarostlému svahu, přelézání větví už měla dost. Šly jsme a šly...a šly...obcházely jsme kopec, přešly na další. Zakopla jsem o větev a roztrhla si botu. Utrženou špičkou se mi dovnitř začaly nabírat drobné kamínky. Cestička neměla konce a neměla ani žádnou odbočku nahoru. Kurňa, vždyť už jsme jistě na Slovensku. Smrčí nesmrčí, nějak to musíme prolézt. Zpocené, poškrábané, ale prolezly jsme. Krajem smrčiny přes trávu a kopřivy vyškrábaly jsme se přímo na cestu. Modrá značka na ní nebyla, ale byla to cesta. 

Tak jsme šťastně doputovaly na Bobek, sice ze Slovenska, ale takový nepodstatný detail nám náladu zkazit nemohl. 

Na zpáteční cestu jsem žádnou zkratku lesem vymyšlenou neměla, tož jsme šly po modré značce. Začátek vypadal dobře. Cesta se vinula kolem chalup a svažovala se do lesa. Chvíli se šlo hezky. Potom přišlo rozcestí, poslední viditelná značka na stromě a pak nic. Dlouho trvalo, než jsme další našly. Došly jsme k cyklostezce - a značka zase nikde. Vykoukla na nás odkudsi z křoví. To jako tam tudy máme jít? Po úzkém chodníku plném kopřiv? Nu dobrá. Jakmile jsme vstoupily na stezku, vrhli se na nás místní lidožraví komáři. Marně jsme se oháněly, repelent zůstal doma, staly jsme se snadnou kořistí těch krvelačných potvor. Modrá značka nás zavedla do vzrostlého smrkového lesa a zase zmizela. Našly jsme jí až u rokliny, kdesi hluboko pod námi tekl potok. Stezka jak pro kozy, držela jsem Aničku za ruku, aby mi nesjela dolů. Kdo tuhle stezku značil, musel být ožralý nebo šílený. Nebo obojí dohromady. Určitě obojí dohromady.

Na závěr jsme ještě prošly bahnem, které v mokré lesní cestě rozjezdila těžká technika. Zpocené, špinavé, dopíchané od komárů zapadly do první hospody, kterou jsme uviděly.