Jaro na dvorku

 Nedávno panující počasí, při kterém přes den malinko tálo a v noci potom důkladně mrzlo, způsobilo, že nám ze střech s rachotem sjížděly hory sněhu a ledu a po pádu na zem neuvěřitelně rychle přimrzaly. Několikrát jsem se pokoušela přimrzlou lavinu ze dvorečku odstranit, ba i synka a muže k tomuto povolala, ale neúspěšně. Nejprve jsem, já křehká žínka, zlomila o ty ledy násadu od lopaty - nu co, byla stará, červotočem prolezlá, tož to mi ani nevadilo. Když ale o pár dní později zlomil Kato motyku, přešel mě humor. Já viděla, jak se mu to povedlo. Jen se snažil odklidit trochu přimrzlého sněhu před vraty. Sníh je tam pořád a toporo zlomené - kdyby motykou mlátil do skály, byl by výsledek stejný. S takovou budeme mít závěje kolem domu ještě v květnu. V sobotu se ale oteplilo natolik, že sníh trochu změknul. Opatrně jsem do něho zašťourala rýčem - a  ono to šlo. Pomalu, pomalinku, odrýpala jsem třičtvrtěmetrovou vrstvu sněholedové kaše a přeházela ji ze dvorečku do zahrady. Sluníčko svítilo, z okapů crčela voda, hřála mě radost z práce i práce samotná. Nakonec jsem dvorek hezky zametla a šla vařit oběd.
Po obědě si ráda na chvíli lehnu, to už víte. Lehnu, zavřu oči.....za hodinku je zase otevřu....auuuu! Nějak mě bolelo za krkem. Taky ruce. A ramena. A kříže. Do večera mě začalo bolet úplně všechno. V neděli ráno jsem vstala z postele jen proto, abych se, sehnutá jako devadesátiletá stařenka, došourala do kuchyně pro nějaký všelék, co mě otupí, abych necítila tu bolest. Napustila jsem si horkou vodu do vany a doufala, že ztuhlé tělo povolí a začne zase normálně fungovat.
A máme tu pondělí. Už mě skoro nic nebolí, vlastně se cítím skvěle. Sluníčko svítí, z okapů crčí voda a před vraty leží zbytky zledovatělého sněhu....