Hablina | Jen tak odpoledně

 Původně jsem jen chtěla napsat krátkou hlášku na twitter, ale chlámu se tu až mi slzy tečou ještě  teď, tož to bude na článek.
Za Aničkou si občas chodí hrát děti z nedalekého sídliště. Obdivují koťátka na půdě, na silnici před domem si kopou s balónem, u nás na zahradě si stavějí bunkr. Když je jich víc, zabaví se snadno. Dnes si k nám přišel pohrát jen jeden chlapeček, Jarda. Anička přemýšlela, co by tak vypaskudili a vymyslela soutěž v lezení na stromy. Chvíli byl od nich pokoj a pak Anče přiběhlo celé zadýchané, že chlapeček vylezl na vrbu a neumí dolů. Kato nebohého Jarouška sundal a Anička nechápala, jak může být kluk takhle nešikovný. Vždyť ona vyleze mnohem výš a dolů se dostane vždycky.
Jsem ráda, že žiju v domku se zahrádkou, jsem ráda, že moje děti nevyrůstají jako skleníkové květinky v paneláku. Jsem ráda, že si odmalička dokážou poradit s nožem i sekyrkou, rozdělat oheň, zatopit v kamnech, že dokážou porýt záhon, v zimě odklidit z chodníku sníh. Nedávno děti z jedné místní školy sázely kdesi strom. Jeden jediný strom - a škola to prezentovala jako velkou zkušenost pro ty děti, psalo se o tom v novinách. Enviromentální výchova - splněno. Kolik stromků, keříků, tulipánů a jiného rostlinstva se mnou i beze mne nasázeli ti moji tři?Jsem ráda, že tohle všechno pro ně nejsou jednorázové zkušenosti získané někde ve škole či ve skautském oddíle, ale běžná součást jejich života. Jsem pyšná, že Anička jako jediná ze třídy dokáže v tělocviku vyšplhat po tyči až nahoru!