Hablina | Blázen? Stoprocentní!

 A dobrovolně se k tomu přiznávám.  Jisté je, že jen absolutní blázen by se dal ukecat od kamarádů na ranní kondiční plavání.

Když jsem ráno vyrážela směr bazén, byla venku tma tmoucí a jemně poprchalo. Tu a tam se vynořilo ze tmy auto či autobus vezoucí pracující lid do práce. Čekala jsem, že na bazénu budeme sami, dva blázni, co v časném lednovém ránu ladí kondici v prázdném bazénu, ale mýlila jsem se. Náš mrňavý městský bazén byl plný tatíků, kteří si nejspíš plnili novoroční předsevzetí a pokoušeli se shodit vánočně vykrmená bříška. Na moment mi  blesklo hlavou, že se hrnu plavat mezi lidi a zapomněla jsem se na příslušných místech odchlupatit - ale co, však ženská jsem tu jediná a chlapi, co plavou v bazénu, jsou chlupatí všichni. Dobře jsem si je prohlédla.

Vyhýbat se ve vodě dalo, ale chyběl mi ten pocit svobody, jaký mám při plavání v prázdném bazénu. Někteří jedinci navíc vzali název "kondiční plavání" vážně a kraulovali jak o dušu, až se za nimi voda cákala a párkrát samozřejmě cákla i do mojí pusy. Fujtajbl, nesnáším přechlorovanou vodu. V očích byla ještě horší než v puse, štípala jak svi.., budu si muset pořídit plavecké brýle, tedy v případě, že se ještě někdy k podobné ranní akci odhodlám. Necelou hodinu jsem pomalu plavala sem a tam, ani nevím, kolikrát, po deseti otáčkách mě přestalo bavit to počítat. Z bazénu je pěkný výhled na okolní kopce a lesy, venku se pomalu rozednívalo. Na posledních pár minut, co zbývaly do konce, jsem se naložila do vířivky - zrovna nevířila, jen lehounce bublala, hezky jsem si polebedila.

Najednou kde se vzalo, tu se vzalo, asi čtyřicet dětí, školní plavecký výcvik. Nejvyšší čas prchnout. Náladu mi pokazil jen zavřený bufet na bazénu, nu co, kafíčko si dám až doma. Ó jak mi chutnalo!